Vánoce. Rok uplynul, včera ráno byl zimní slunovrat a 2 dny po něm jsou tu opět tři dny, které bych nejraději v kuse prospal.
Jako kluk jsem samozřejmě vánoce miloval, ostatně jako každé dítě. I v totalitních dobách rodičové dokázali vytvořit pěknou sváteční (a nenábožnou) atmosféru. V pubertě to už bylo docela prudivý, hlavně „blbá nálada“ hysterické matky. V dobách rané dospělosti krátce po revoluci, když matka zemřela, už bylo trávení vánoc jen s otcem lepší, žádný stress, žádné vyšilování, prostě klídek.
Pak jsem se nějakou dobu potloukal po krajích českých a několikery vánoce strávil s přáteli či o samotě, to bylo taky poměrně skvělý, žádný honičky, pohodička, ale přeci jen pro mě už docela nuda.
Na přelomu tisíciletí se to semlelo tak, že jsem měl po boku partnerku (později manželku) s dcerou z jejího prvního manželství a zplodili jsme spolu další dceru. Takže jsem několik let po sobě připravoval vánoce dětem a udělali jsme si je podle vlastního gusta a ne podle názoru tchýně. To byly roky, kdy mě ty vánoce i docela bavily. Jenže po 6 letech soužití přišla krize a rozvod, od té doby žiju sám a přestal jsem vánoce slavit úplně. Není důvod se pachtit. Děti za mnou o svátcích přišly jen ten první rok, co jsem s nimi nebyl. Navíc jsem se po ztrátě práce musel vystěhovat z nájemního bytu a nezbylo mi nic jinýho, než se vrátit k tátovi do rodného bytu v rodném městě a děti jsou nyní 160 km daleko, neviděl jsem je už 4 roky, vlastně skoro 5 let.
Dříve byly pro mě vánoce svátky radosti, dneska jsou to však dny samoty, deprese a smutku, tak se nikdo nedivte, že je nemám rád. Kdybych měl nějakou pilulku, po které bych dneska usnul a probudil se až v úterý, neváhal bych s polknutím.
