Zamyky zamyky... na čtyři západy

Nedávno jsem se dostal do prekérní situace. Je pozdní odpoledne - oči se mi klíží, den se pomalu chýlí ke konci, nekonečný oceán možností zpívá svou podmanivou píseň a moje neposedná kocábka se zvídavě pohupuje na jeho vlnách...

Vtom mne závan solí prosyceného větru zatahal za rukáv. Mátožně jsem se probral a zaznamenal, jak se obzor začíná nalévat oranžovou barvou. Dnes bude královský západ slunce - napadlo mne a po paměti jsem zašátral ve skříňce pod kormidlem, kam obvykle věším klíč ke svým očím. Není tu! Hrome, včera tu přece byl! „Klíč přes palubu!“ - chce se mi zavolat. Prohledal jsem kajutu i úložný prostor, každou kapsu jsem prošacoval dvakrát, ale klíč nikde. Co teď? Západ je skoro tady, nebeská opona se otevírá a já nemám čím to divadlo okukovat. A protože zoufalá situace plodí zoufalá řešení, vypůjčil jsem si ten klíček k očím od několika místních blogerů. No vypůjčil... vytáhl jsem jim ho v nestřežené chvíli z klíčenky, ale zase jsem ho - ještě než to zjistili - slušně vrátil. A tak teď vím, jak vypadá západ slunce nahlížený jinou optikou.

+++++++++

Západ slunce a la Filip Vracovský

Máte rádi západ slunce? Tak já vám poradím, jak si ho můžete sami uvařit přímo doma. Tady jsou mé tři oblíbené recepty.

***

Nebeský trhanec

V řeznictví si seženeme pořádnou flákotu srážkové oblačnosti (doporučuji krvavý cirrostratus), opatrně ji vykostíme, potřeme citronovou šťávou a necháme zhruba dvě hodiny uležet na kanapi. Plech s vyšším okrajem vysypeme kroupami a flákotu na něm vložíme do trouby zahřáté na 150 stupňů. V hrnci na sádle orestujeme cibulku a když zesklovatí, vmícháme do ní půl balíčku bouřkového tvarohu, který případně zvlhčíme vývarem z malého tornáda. Upečenou flákotu pak natrháme podle vlastní fantazie a přidáme do hrnce. Pod pokličkou ji mírně podusíme a na závěr potřeme roztavenou duhou.

***

Sluneční hubičky

Z mletých obláčků uhněteme malé šišky, z obou stran je opepříme a necháme grilovat na dřevěném uhlí tak dlouho, až začnou na povrchu zlátnout. Mezitím si v kastrolu osmahneme leteckou kondenzační stopu, nasekáme ji na drobné nudličky a podlijeme vodou. V nemastné nádobě si z mlhy ušleháme tuhý sníh a přes kolébkový lis ho protlačíme do kastrolu. Vařečkou č. 6 tuto vábně vyhlížející kejdu poctivě promícháváme. Když jsou nudličky tvárné, slijeme vodu a do měkkého základu vložíme z grilu křupavé obláčkové šišky. Na závěr je přes cedníček poprášíme červánky a dochutíme mořským větříkem.

***

Flambované mráčky

Ve specializované prodejně si nakoupíme přední stratokumulus, pečlivě ho odblaníme a necháme přes noc marinovat ve výparu z dešťového pralesa. Když dostatečně zvláční, paličkou na maso ho rozklepeme na plátky, které dočasně zavěsíme na odpolední oblohu vymazanou kupovitou oblačností. Na nepřilnavé pánvičce rozpálíme soumrak, přidáme sušenou páru, lžičku ranní rosy a na kostičky nakrájenou slunečnici. Jakmile začne směska bublat, vložíme marinované plátky na pánvičku. Pokrm polijeme lžicí brandy a zapálíme. Když všechen alkohol vyhoří, můžeme mráčky ozdobit kandovanými balóny.

Dobrou chuť.

+++++++++

Západ slunce a la Danka Štoflová

Pro indiány je západ slunce posvátným úkazem. Nejenže symbolizuje neustálé střídání světla a temnoty v kolotající kádi vesmíru, ale je také přirozeným zdrojem naděje, ke které se podvědomě upínáme v okamžiku, kdy zdroj veškerého života na zemi mizí za nejbližším kopcem.

Každý kmen se s touto varovnou proměnou musí nějak popasovat. Příslušníci kmene Čerokí si vypomáhají svérázným rituálem, který za ta staletí v jejich duších vysedimentoval neviditelné podzemní krápníky optimismu. Každý první bezmračný večer po úplňku se vybraný člen kmene odebere s náčelníkem na vysoký ostroh nad táborem, z koženého váčku vyndá jemnou textilii ne nepodobnou pavučině a poslední paprsky sluníčka do ní zachytí. Textilie se pak opatrně zmuchlá a uloží do váčku. Takto polapena je „duše slunce“ přenesena do tábora a pověřený šťastlivec ji pak celou noc střeží. Ráno těsně před rozbřeskem, když zbytek kmene ještě vychrupuje, ji zase z váčku vypustí a pak teprv jde spokojeně spát.

Pro každého indiána je tato služba velkou poctou a tak se mi přirozeně podlomila kolena, když jednoho podvečera do našeho týpí zavítal náčelník Zachmuřený Orel s koženým váčkem v ruce a tvářil se jako Charlton Heston před výstupem na horu Sinaj.

„Dnes je řada na tobě“, pronesl rozvážně a pokynul směrem k návrší.

„No páni, to kdybych tušila, tak bych si alespoň umyla vlasy výtažkem z juky“, napadlo mne, ale nebyl čas na hrdinství. Otřela jsem si ruce do jelenicové sukně a vyrazila s náčelníkem lapat zapadající sluníčko.

Vždycky jsem si myslela, že sluníčko se při tomto aktu červená proto, že se cítí provinile, když odchází hřát někam jinam, ale ono bude spíš zadýchané, jak ho indiáni pořád lapají.

Když byla duše sluníčka, zabalená ve zmuchlaném hadříku, úspěšně přenesena do našeho tábora, náčelník se beze slov rozloučil a já se začala připravovat na probdělou noc.

Ani nevím kolikrát mi hlava zaklimbala únavou, ale najednou slyším z venku hromový baryton páně náčelníkova. Vyběhnu ven a v šeru rozednívání vidím jak ukazuje na pavučinovou textilii pověšenou za kolíček na šňůře.

„No zdálo se mi, že je ta „sluneční duše“ už trochu umolousaná, tak jsem ji vyprala“, pípla jsem nesměle.

Náčelník vypustil z ocelového oka několik laserových blesků: „Ale jestli se sluníčko srazilo, tak tě přivážeme za nohu k totemu a celý týden budeš jíst jen kapradinové výhonky“.

Když teď do našeho tábora zavítá někdo s Internetem, tak rychle vlezu na Wikipedii, abych vyzkoumala, zda má sluníčko stále stejný poloměr jako včera.

+++++++++

Západ slunce a la Vlastimil Šantroch

Anglický „drabble“ je svéráznou formou literárního minimalismu. Prozaický text má tři části, musí obsahovat 5 zvolených výrazů a jeho délka je přesně 100 slov.

Pro téma západu slunce jsem si vybral výrazy z mého posledního drabble.

lodyha – skřivan – chirurg – klavír – dirigovat

***

Chirurg pozoroval z okna západ slunce. Potemnělou oblohou stříkaly gejzíry nebeské krve. „Takhle amatérsky dirigovat operaci!“, pomyslel si a vyčítavě se podíval sluníčku do ospalých očí. „Co takhle drenáž, hvězdičko?“.

Sluníčko se lehce zachmuřilo: „Já vám, pane primáři, také nevytýkám, že leckterý světový pianista se po vaší artroplastice může na klavír už jen zálibně dívat. Místo nemístného tykání mi zkuste na tu atmosferickou drenáž něco sehnat.“

Na parapetu se usadil skřivan. „Doporučil bych netýkavku žláznatou, pane kolego. Často si semeny této rostliny rozšiřuji svůj jídelníček. Její dutá lodyha dokáže odsát až pět mililitrů krve za vteřinu.“ A bylo po problému.

+++++++++

Západ slunce a la Josef Zbořil

Ve svém výčtu předobrazů Járy Cimrmana jsem bohužel zapomněl na jedno věhlasné jméno, které je znalcům české kulturní historie bezesporu dobře známé. Dovolte mi tedy, abych toto opomenutí napravil.

***

Anton Špelec Ostrostřelec.

(c&k vyšší důstojník a později Cimrmanův osobní bodyguard)

První generál samouk na světě a zakladatel oboru AIArt (volně přeloženo „umělé umění“).

Nejenže vynalezl „střelbu šajtlí“ (kdy se kulka vlivem rotace dokázala stočit za roh), ale v přestávkách mezi zneškodňováním císařských atentátníků, které prohnilá monarchie do oblasti Liptákova vysílala každou druhou středu, vyvinul grafický program na bázi umělé inteligence nazvaný „Dali medaili“. Tento klenot ranného období AI byl později Cimrmanem zdokonalen a koncem roku 1912 prodán uruguayským nacionalistům za účelem masové produkce karikatur nenáviděných diktátorů. Pod zkráceným komerčním názvem „Dali“ se počátkem našeho tisíciletí stal základem obrazových generátorů, využívajících neuronové sítě.

Světový věhlas si ovšem Anton Špelec vysloužil svou veřejnou sázkou s redaktorem vídeňského deníku Wiener Zeitung, Fritzem Pefferem, o 200 Krone a lahev Marillenschnaps. Anton se před ním v recepci hotelu Erzherzog holedbal, že se mu během západu slunce podaří sestřelit naši mateřskou hvězdu z oblohy. Podle očitých svědků Anton po uzavření sázky vypálil několik ran ze své pušky směrem víceméně západním a potenciálně raněné sluníčko na pár hodin skutečně zmizelo za obzorem. Přivolaný lékař Dr. Semmelweiss však ráno konstatoval, že sluníčko se jeví býti zcela zdravým a přes lehké krvácení během východu nejeví žádné známky trvalého poškození.

Anton tedy sázku prohrál, ale během finančního vyrovnání se seznámil s účetním zmíněného listu, Járou da Cimrmanem, kterému imponovalo, jak si Anton dokázal z vídeňských maloměšťáků vystřelit.

***

Podívejme se závěrem, jak se jeho střelba „pánubohu do oken“ odráží v digitální mysli umělé inteligence, jejíž nástup svým činem nepřímo vyvolal.

Varianta A je poměrně realistická.

Varianta B je sice stylizovaná, ale lépe trefila dobovou uniformu.

A konečně varianta C zobrazuje Antona těsně před třetím pokusem.

Čest jeho památce.

Liguére!

+++++++++

Do nového roku 2025 Vám přeju všechno nejlepší.

(předchozí Silvestry)