Půl století bez Jana Palacha

Před padesáti lety podlehl svým těžkým popáleninám Jan Palach. Mladý muž, jehož protestní sebeupálení děsilo normalizační režim do té míry, že se o něm mnoho let nesmělo veřejně mluvit. Přesto se zařadil k národním ikonám.

Pro běžného smrtelníka je Palachův čin natolik výjimečný, že je prakticky nemožné ho racionálně zhodnotit - takový prerogativ náleží pouze Pánu Bohu (pokud existuje). Tento článek je čistě můj názor na jeho odkaz.

Smysl hraniční oběti nelze obsáhnout bez dobového kontextu. Ve zpětném zrcátku historie se spousta věcí jeví úplně jinak než když je pozorujete přes čelní sklo. Myslím, že kdyby Palachovi někdo prostřednictvím křišťálové koule umožnil pohled do budoucnosti, tak by si svůj čin rozmyslel. Ale tu kouli mu v lednu 1969 nikdo nepodal.

Pražské jaro bylo vzedmutím dlouho potlačované touhy po svobodě. O to bolestivější pak byla posrpnová kocovina. Pro mladého člověka, jehož budoucnost se prakticky přes noc zhroutila, muselo byt těžké nepropadat emotivním reakcím. Já vím, mohl se rozhodnout jinak - vrhnout se s odjištěným granátem pod pásy tanku, spáchat atentát na někoho ze sovětské generality, mohl utéci a podkopávat režim ze zahraničí. Nakonec si - při neexistenci organizovaného odboje - zvolil mimořádně tragickou formu, kterou zřejmě považoval za nejúčinnější. Já jeho rozhodnutí respektuji a za jeho snahu probudit společnost z prohlubující se letargie si ho vážím.

I přes následných 20 let normalizace jsem ale přesvědčen, že jeho oběť nepřišla úplně vniveč. A tím nemyslím jen spontánní projev národní solidarity během jeho pohřbu. Kolaboranti si spolu s okupanty sestrojili propagandistickou mašinu a když ji pečlivě promazali a seřídili, Palachova smrt do jejího kovaného soukolí vmetla plnou hrst písku. Na ideologickém školení se věru špatně vysvětluje, že mladý student vysoké školy, občan právě osvobozeného státu, zareagoval na nezištnou bratrskou pomoc protestním sebeupálením. To mu soudruzi nikdy neodpustili.

Ale můžeme se na to dívat i jinak. Každá událost zanechává v historii nesmazatelnou stopu a my všichni, kdo do budoucnosti nějak proklouzneme tu stopu vidíme. Celá normalizační věrchuška - od Indry a Biľaka až po Husáka a Štrougala - Palachův akt prožila a vědomě či podvědomě jím byla ve svém rozhodování ovlivněna. I v politice, jako v každém komplexním systému, funguje efekt motýlích křídel.

Tvrdit, že Palachův akt žádný hmatatelný dopad nepřinesl, bychom mohli pouze v případě, že bychom si sestrojili kopii vesmíru bez Jana Palacha a ukázali, že v něm probíhala normalizace úplně stejně. Ale takovou kopii vesmíru pochopitelně nikdo nemá. O tom, že pro režim byl Palach neustálou hrozbou svědčila i jeho trvalá - a místy až hysterická - alergie na jeho jméno (hrob ve Všetatech by mohl vyprávět).

Žádný lidský čin nemá dopředu zaručený úspěch. O úspěchu či neúspěchu často rozhodují vnější faktory, někdy i ta pověstná dávka štěstí. Takova je povaha lidského snažení. Každý z nás koná v daném okamžiku na základě nejlepších informací, které má k disposici. A Palach si pro sebe vyhodnotil, že nějaká šance na záchranu Pražského jara ještě existuje. Kdyby hrdinové konali pouze v případech, kdy je alespoň 90% šance na úspěch, náš svět by vypadal úplně jinak.

Na konci roku 2010 se v Tunisku upálil pouliční prodavač Mohamed Bouazizi na protest proti zvůli tehdejšího režimu. Ani on svůj čin nepřežil, ale tuniská vláda do roka padla a jeho oběť se stala jedním z katalyzátorů Arabského jara. Pro mne ale velký rozdíl ve smysluplnosti jejich konání není. Oba dospěli k závěru, že zoufalá situace si žádá zoufalá řešení a svůj záměr realizovali. To, že jeden ke svržení režimu napomohl a druhý ne (alespoň ne přímo), bylo dáno okolnostmi mimo jejich kontrolu.

(obsáhlejší výčet politických sebeupálení najdete - v angličtině - na wikipedii)

+++++++++

2. února 1989, krátce po Palachově týdnu, se v sekci "Názory" známého listu The New York Times objevila tato krátká noticka:

Dva tisíce demonstrantů se nahrnuly na hlavní náměstí v Praze, aby uctili památku Jana Palacha, 20-letého studenta, který se 16.1.1969 protestně zapálil. Stovky byly zmláceny, množství demonstrujících bylo uvězněno, včetně  nejproslulejšího československého dramatika Václava Havla.V tom všem je symbolismus i jistá kousavost, která je Čechům zřejmější než ostatním. Jak Palach vysvětlil ve zprávě na rozloučenou, jeho sebevražda byla spíše zamýšlena jako protest proti postojům jeho vlastních krajanů než proti Sovětské invazi. V ní odsoudil český souhlas s normalizačními kroky, které znamenaly podvolení se okupantům. Jeho smrt bezprostředně předcházela vypuzení reformního lídra, Alexandra Dubčeka, stranickými kolaboranty.Není divu, že česká politická reprezentace je tak vážně znepokojena zjevením Palachova ducha; nepřekvapí, že nechce riskovat propuštění demonstrantů. Výkřiky "Jan Palach žije" jsou zkratkou pro vymezení viny za československou represi a servilní ortodoxnost; a ten prst neukazuje na Moskvu, ale na Prahu.

To je českým čtenářům důvěrně známý fakt.  I podle svědectví ošetřující lékařky, Jaroslavy Moserové, nebyla terčem Palachova protestu okupace jako taková, ale postupující demoralizace společnosti.

Možná Palachovi nešlo ani tak o odchod okupantů (což bylo geopoliticky značně nerealistické), ale o semknutí národa ve formě jakéhosi vnitřního odboje. Společnost by navenek vůči sovětským poradcům projevovala pouze nutné minimum poslušnosti, ale vnitřně by zůstala soudržná, jako prakticky celý předchozí rok. A to byl cíl, který se Palachovi mohl jevit přinejmenším jako ne zcela ztracený.

Není Palachovou chybou, že pak zpod kamenů začali vylézat různí horliví kariéristé, prospěcháři a poskoci všeho druhu, kteří se předháněli v podlézavosti a pravděpodobně utahovali režimní šrouby vysoko nad rámec požadavků sovětských gubernátorů. Lidská povaha je křehčí než se mladému idealistovi oslněnému zábleskem svobody mohlo zdát. Na této planetě bylo odjakživa více Jidášů než Ježíšů.

Pohrobků a sympatizantů normalizačního režimu zůstalo ve společnosti dost. A protože Palach se stal do jisté míry ztělesněním odporu proti tomuto režimu, jeho jméno na ně stále působí jako červený hadr na býka. Ještě 50 let po jeho smrti cítí potřebu okopávat jeho památce kotníky a ze své širokoúhlé perspektivy 21. století relativizovat morální náboj jeho činu. Ale v demokratickém systému mají samozřejmě i oni právo na svůj úhel pohledu. Na Palacha i na normalizaci. Jen mne překvapuje, že ve svém svatém zápalu nepožádali Ústavní soud, aby mohli z presidentské standarty odpárat nápis "Pravda vítězí" a našít na ni nějaké příhodnější heslo. Třeba "Přikrčme se, bratři, ono se to přežene".

(mimochodem, pokud vás zajímá jak The New York Times o Palachově týdnu referovaly, můžete si přečíst o něco obšírnější reportáž z 23. ledna 1989)

+++++++++

Náš vlastní život je to nejcennější, co máme. S takovým klenotem se nezachází lehkomyslně - tím spíš, že naše životy jsou propojené s životy našich přátel a blízkých. Pokud se Jan Palach rozhodl tuto obrovskou hodnotu položit na oltář maličké naděje, že dojde k nápravě věcí veřejných, jistě si ten krok rozmyslel podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. A nám ostatním nepřísluší ho za to soudit. To odvěké hamletovské dilema si musí každý vyřešit sám v sobě. "Být nebo nebýt – to je otázka: je důstojnější zapřít se a snášet surovost osudu a jeho rány, anebo se vzepřít moři trápení a skoncovat to navždy?" (v překladu Martina Hilského)

To, že je cosi shnilého ve státě československém se po Palachově smrti ukázalo poměrně rychle. Já v tom státě žil. Na vlastní oči jsem viděl spolužáky stojící čestnou stráž před sochou Klementa Gottwalda, viděl jsem spoluobčany resignovaně se sunoucí prvomájovým průvodem. Viděl jsem tanky v polích za městem i oprýskané zdi, ozdobené transparenty o nerozborné jednotě a přátelství na věčné časy. Viděl jsem shrbené učitele literatury a dějepisu do nekonečna omílající proškrtané fráze. Viděl jsem schopné odborníky nahrazené bezpáteřními politruky. I v té dvoukanálové černobílé televizi byly postavy z masa a kostí rychle vytlačeny umakartovými Bavory a Pláteníky. Člověk, který se z té absurdní kombinace bezvýchodnosti a bezzápadnosti nechtěl zbláznit si musel hledat cestičky vedoucí ven z myšlenkové šedi. Pouští normalizace do skrytých oáz normality.

Když jsem jako školák našel na půdě dědovy chalupy staré noviny z Pražského jara a dozvěděl se o Palachově osudu, připadlo mi jako by se přede mnou v zaprášeném kuželu světla objevil duch Hamletova otce. Máchovsky tragický hrdina. A když jsem si pak staré Reportéry a Literárky nosil do pokojíčka k pročtení, bylo to jako bych uprostřed Sahary narazil na lesní studánku. Svým požadavkem na zrušení cenzury se Palach v mé mysli stal jejím patronem. A jistě jsem nebyl jediný, komu těch pár doušků pravdy pomohlo přežít dobu vymknutou z kloubů. To je koneckonců poslání všech symbolů a legend.

Jan Palach nebyl pochodní v ruce vzdorujícího davu, jak si možná představoval. Ale byl svíčkou, která mihotavě osvětlovala jiné, daleko obecnější a ryzejší, hodnoty v temném tunelu Husákova režimu. Byl pilotním plamínkem, který trpělivě čekal na dobu, kdy bude moci zažehnout větší oheň.

A to, že prvním výraznějším protestem proti hnijícímu režimu byl v lednu 1989 "Palachův týden" nebyla náhoda. Ten pramínek naděje po celých dvacet let nevyschl.