Ohlédnutí za opadaným listopadem

Hodnotit historii v reálném čase je nevděčný úkol. Jednak chybí potřebná perspektiva a jednak je spousta aktérů stále ve funkcích a mohlo by se jim nechtěně šlápnout na palec. Ale ani za 30 let neproteklo v řece dost vody.

Letošní listopad byl mimořádně bohatý na politická zamyšlení. Z mnoha zajímavých názorů na uplynulých třicet let mne nejvíce zaujaly dva. Oba se vztahují k tzv. divoké privatizaci 90. let.

Ten první se na ní dívá shovívavě - zhruba v tom smyslu, že jsme se ten kapitalismus učili "za pochodu" a že tedy nutně docházelo k pochybením a přehmatům. Když se člověk něco učí, vždy vznikají určité škody.

To ale není celá pravda.

Představme si, že začneme podnikat jako opraváři kol a hned to první kolo zákazníkovi svým neumětelstvím tak zrasujeme, že je na odpis. Tady se skutečně jedná o škodu z nezkušenosti. Prostě jsme to ještě moc neuměli a to druhé kolo už bude určitě lepší.

Úplně jiná situace ale bude, pokud to první "opravované" kolo střelíme překupníkovi a zákazníkovi pak namluvíme, že jsme to kolo museli vyhodit jako "pokažené". V tomto případě už se nejedná o žádný nešťastně zakutálený šroubek či omylem proskřípnutou duši. Tady se jedná o záměrný a předem promyšlený podvod.

A s tou privatizací je to podobně, jen se v ní oba proudy tak nějak smísily. A chápu, že část veřejnosti se tím cítí rozčarovaná - tím spíš, že se na "Klondajku" z domácích subjektů exponovaly (kromě "starých struktur") zejména ty složky šedé ekonomiky, kterým se říkávalo "veksláci" (nikdo jiný se tenkrát k nějakým ekonomickým zkušenostem nedostal).

Možná by se nad tím dalo mávnou rukou, ve smyslu "čo bolo - to bolo - těrazky som kapitalistom", ale jednou z podmínek budoucího úspěchu je schopnost nalít si čistého vína a objektivně se podívat na vlastní historii. Nezaujatě vyhodnotit, co se povedlo, co se nepovedlo z důvodu neznalosti a co se nepovedlo z důvodu chamtivosti

Jenže místo věcné racionální analýzy uplynulých třiceti let se horké hlavy stále točí kolem emotivní otázky "tak bylo za starého režimu lépe nebo nebylo?" Jako bych se ocitl uprostřed zákopové války. A v zákopové válce se neanalyzuje. V zákopové válce se volá. Buď "Hurá, vybudovali jsme kapitalismus" nebo  "Pomóc, rozkradli nám republiku". Ale nic mezi tím.

+++++++++

A to mne dovádí k druhému názoru, o kterém se chci zmínit.

Odpůrci polistopadového vývoje si problémy privatizace vykládají jako požehnání k chvalozpěvu na normalizační režim a de facto ke zpochybnění celé sametové revoluce. "Vše je špatně, zpátky na rudé stromy".

Ani to ale není úplná pravda.

My jsme v listopadu "nezvonili klíčema" za tu či onu implementaci ekonomického systému.

My jsme zvonili klíčema za svobodu. Za to, abychom si v budoucnu ten ekonomický systém mohli sami zvolit podle momentálních podmínek. Abychom mohli své problémy (a která společnost je nemá) vyřešit na základě vlastního uvážení a ne podle závazných směrnic politbyra.  A to se jednoznačně podařilo. Zkostnatělá strana, která si usurpovala právo rozhodovat o všem - od našeho poměru k Tchajwanu až po délku prvomájových mávátek - se odporoučela na smetiště dějin.

A pokud jsme si při té svobodné volbě občas nevybrali nejlépe, nevrhá to špatné světlo na celý ten listopadový proces, ale jen a pouze na tu konkretní volbu. A právě díky listopadovému procesu v té špatné volbě nejsme zapouzdřeni na věčné časy a nikdy jinak. V příští volbě můžeme své rozhodnutí korigovat. Můžeme odvolat, co jsme odvolali a slíbit, co jsme slíbili. Nikdo nám dnes nebrání založit si stranu, která všechny privatizační křivdy z moci uřední napraví. Ale musí to být proto, že si to přeje většina občanů a ne proto, že se na tom usneslo dvacetičlenné politbyro. Volba prostředků k nápravě musí vycházet z celospolečenského konsensu a ne z mínění soudruha tajemníka.

A to, že si budoucnost stále vybíráme svobodně, si ty oslavy zaslouží.

Navzdory tomu, že se při tom občas spálíme o rozpálená kamna.

Představte si, že narazíte na lišku, daňka nebo jezevce (doplňte si své oblíbené divoké zvíře) a zeptáte se, zda by chtělo žít v kleci, kde bude mít doživotně postaráno o jídlo, o bezpečí i o trochu té shnilé slámy na podestýlku a nebo na svobodě, v lesích a polích, s tím, že tu a tam možná šlápne do pastičky a skřípne si tlapku.

Tipuju, že většina zvířátek by volila svobodu.

U lidí už mi to tak jasné není.

Předchozí články ze série Sfinga.