Nudíte se? Kupte si medvídka mývala

Medvídek mýval je živočichem nočním. Narazit na něho v parku za bílého dne je i tady ve Virginii docela klika. Když se mi to před pár dny konečně podařilo, řekl jsem si, že mu na oslavu udělám malý medailonek z archívních záběrů.

(i přes svůj poměrně roztomilý kukuč je medvídek mýval divoké zvíře, které může potenciálně přenášet různé nehezké nemoci, takže pokud na něho narazíte ve volné přírodě, raději se mu velkým obloukem vyhněte)

Poprvé jsem na mývala natrefil zhruba před třemi roky, když jsem se vracel z půlnoční vycházky. Tenkrát přede mnou utekl do parku a vyšplhal se na první strom, který mu tam přišel pod tlapku. A šplhal překvapivě dobře. Škoda, že tam světlo ze zadní záspi téměř nedoléhalo (s výjimkou závěru jsou všechny fotky pořízeny telefonem a v noci, takže prosím omluvte sníženou kvalitu obrazu)

Pak už se na zadní záspi objevoval pravidelně, cca jednou až dvakrát za měsíc, a vždy koukal, co by kde sežral.

Ovšem jen se ze tmy ozvalo zapraskání (a v tom našem parku to v noci praská o sto šest), tak se uvedl do pohotovostní polohy a pokud bylo v rámci bojové připravenosti nutno rozšířit perspektivu, nedělalo mu žádné problémy postavit se na zadní.

V zimě občas nechám vzadu pár psích granulí zvířátkům na přilepšenou. Protože lišky ale po záspi šmejdí průběžně celou noc, na mývala většinou nic nezbyde. Pak jen chodí sem a tam, čichá ke spadanému listí a tváří se zhrzeně.

Tak jsem mu pár granulí nasypal na rohož, ale bylo jasné, že v rámci nutriční inkluze budu muset vymyslet nějaké trvalejší řešení.

Vzal jsem tedy kýbl, otočil ho dnem vzhůru, a na vzniklý "stoleček" nasypal pár granulí.

Zajímavé je, že zatímco liškám nikdy nedocvaklo, jaké je tajemství zeleného kbelíku, mýval zjistil polohu granulí hned napoprvé a pak už šel vždycky na jistotu.

V bufetu "U dvou lišek" chutná i na stojáka.

Jednoho dne mne napadla taková zlomyslná myšlenka - co by se stalo, kdybych ten kýbl obrátil. Tak jsem na dno nasypal pár granulí a napjatě sledoval, co se bude dít. Mýval má ovšem dost dlouhé a šikovné přední packy, takže mu netrvalo ani pět minut a všechny granule úspěšně vylovil.

Původně jsem čekal, že ten kbelík zvrhne a pak si pro granule vleze, ale on si při operačním zásahu počínal tak šikovně, že soustava medvídek-kýbl nikdy neztratila rovnováhu, přestože to s ní bylo občas docela nahnutý.

Mýval se poměrně rychle domákl, že karbohydráty nepřichází z Kremlu, ale ze dveří a tak se k nim po skončení ochutnávky často přikolébal, postavil se na zadní a snažil se skrz prosklení nahlédnout dovnitř, zda by nebyl nějaký ten zákusek.

Na rozdíl od lišek, které berou roha jen co se za sklem mihne můj stín, je mýval tvor družný a zvědavý, takže když jsem pootevřel dveře, nejenže neutekl, ale ještě se přišel podívat, co by se ze mě dalo vyloudit.

To mne přivedlo na myšlenku vyzkoušet jeho smysl pro dobrodružství. Dal jsem za pootevřené dveře pár laskomin a čekal co on na to. Poprvé (vlevo) jen zlehka nakoukl čumákem (tedy spíše načmuchl než nakoukl) a pak opatrně vycouval zpátky. Asi za měsíc se ale vrátil a ve stejném experimentu už se pokusil o ulovení kořisti pacičkou (vpravo).

Nakonec jsem se kompletně schoval, což ho ponouklo k tomu, že dovnitř strčil celou hlavu. Když ovšem viděl, že za dveřmi na něho míří taková ta placatá kovová věc, co dělá cvak, tak zase takticky vyfuněl (obrazně i doslova).

Zatímco lišky na co přijdou, to schramstnou (tlamou), mýval si svou potravu velmi rád ohmatává pacičkami. Už několikrát jsem ho přistihl, jak na nalezenou granuli nejprve položí tlapku (jakože tohle je teda definitivně moje), pak se chvíli rozhlíží, zda granule nemá bratříčka, a pak ji teprve sežere.

Občas jsem si musel dávat velkýho majzla, aby kolem mne neproklouzl dovnitř (i když ono by se nic moc nestalo, protože za dveřma je akorát takovej kumbál se starejma věcma - jinak bych to ani neriskoval)

Když medvídek dlouhodobě nevykazoval žádné známky abnormálního chování, opustil jsem svou skrýš za dveřmi a přesunul se na zásep (v podřepu - jinak by utek). Mýval nejprve ustoupil do předem připravených pozic, ale když jsem mu hodil pár granulí, vrátil se a nijak mu nevadilo, že si ho při tom z bezprostřední blízkosti fotím.

Pak jsem ještě do kleští vzal kus drátu, na ten napíchl psí mlsku a tuto mu nabídl. Nejprve (vlevo) ji sežral rovnou z drátu, podruhé (vpravo) si při tom pomohl pacičkou.

+++++++++

A teď ještě slíbené denní fotografie. Je jich jen pár.

Byl zrovna poněkud pošmourný březnový den (takže v parku nebyli žádní pejskaři - což považuju za důležitý faktor) a při své obvyklé pochůzce jsem ke svému velkému překvapení zahlédl mývala, jak se ráchá u břehu želvího rybníčka. Buď mu tam spadly klíče a nebo se pokoušel zjistit, zda už se měkounké žáby probudily ze zimního spánku.

Protože při nočních setkáních mezi dveřmi dělí naše nosy jen asi 30 centimetrů, myslel jsem si, že mě nechá ještě trochu přiblížit. Ale ouha. Jen jsem udělal další krok, medvídek hup do vody a už si to pádloval ke druhému břehu. A ještě ke všemu čubičkou (na moje volání, ať zkusí motýlka, vůbec nereagoval).

Tak jsem rybníček oběhl a na druhé straně ho zpovzdálí opatrně sledoval, jak si to štráduje podél potoka (mezi mývaly jsem si tím vysloužil přezdívku "Stalker")

Nakonec se ale ukázalo, že jsem nedoběhl já jeho, ale on mě. Po kládě přeběhl přes potok a zmizel ve stráni.

+++++++++

(předchozí díly ze série "Za humny")