Náboženství: kdo stvořil koho?

Když se člověk setká s náboženstvím, jednou z prvních otázek, která mu vytane na mysli je: „Stvořil Bůh člověka a nebo člověk Boha?“. Přestože konečná odpověď je pravděpodobně „Ví Bůh“, člověk si může alespoň s chutí zaspekulovat.

Při letmém prolistování seznamem stávajících božstev (a je jich opravdu hodně) si nelze nepovšimnout jejich nápadné podoby s člověkem. A zde nemám na mysli jen fyziognomii, ale hlavně mentální a povahové rysy. Při tom z povahy věci vyplývá, že bytost natolik výjimečná jako je Bůh by neměl být člověku podoben o nic více než člověk prvoku.

Prvním varovným praporkem je skutečnost, že většina známých Bohů cítí pozoruhodnou potřebu být uctíván. Samolibost a ješitnost jsou ale vlastnosti typické spíše pro člověka. Našinec je samozřejmě rád když je mu podkuřováno. Má to ale zapotřebí Bůh? Svrchovaná bytost, která dokázala lusknutím prstů stvořit celý vesmír s miliardami galaxií a planetárních systémů snad nepotřebuje, aby jí nějaké uhlíkové sloučeniny poblíž celkem tuctové hvězdy obětovaly býka nebo desetinu úrody pšenice. Proč by se bytost, která si může stejně lehce stvořit obří obrazovku o rozměrech 40x60 světelných let (a pak na ní pár geologických období sledovat Netflix) měla zajímat o to, zda jí někdo v mexické džungli staví sochu nebo nestaví. Ano, homo sapiens je štěstím bez sebe, když se mu odkryje nějaká ta pamětní deska, ale pochybuji, že by Bůh Všemohoucí o něco takového vůbec stál.

Pošetilost aktu uctívání nahlédneme také pomocí malé analogie: představte si, že vlastníte kolonii zahrádek, které svěříte do rukou několika správcům. Co pro vás bude při posuzování jejich činnosti důležitější: to, jak se starají o zahradu a nebo to, zde se vám každé ráno klaní až k zemi? Pro mě by prvotním kritériem pro jakoukoliv boží odměnu (např. spásu duše) mělo být zvelebování zahrádek a nikoliv prokazování slepé poslušnosti.

Vstupenka do ráje by měla být podmíněna volbou mezi dobrem a zlem, nikoliv volbou mezi tou či onou posvátnou knihou.

Toto úzce souvisí s podobným indikátorem, kterým je další nehezká lidská vlastnost - žárlivost. Proč se většina bohů (zejména v monoteistických systémech) začne ošívat, když jim ovečky začnou pošilhávat po jiných ikonách? Představme si, jako myšlenkový experiment, že jsem Vrchní Stvořitel. Z hlíny jsem si uhňácal plémě roztomilých dvounohých pišišvorů a usadil je na poměrně festovní planetě, oplývající mlékem a strdím. Jasně, bylo by krásné, kdyby mi ti pišišvoři postavili nějaký ten obelisk, kterým by ocenili všechnu tu píli a přesčasy, které jsem do budování vesmíru vložil. Jenže oni si ti vykuci – jen si to považte! – místo mě začnou uctívat nějakého Manitoua. Opravdu je za to mám zatratit a poslat do Luciferova gulagu na deset věčností nepodmíněně?

Nevím jak vy, alá já bych byl naopak pyšný, že si ti mí pišišvorové dokázali s poměrně komplikovaným životem nějak poradit a za účelem vysvětlení nevysvětlitelného si vymysleli (docela chytře) toho svého Manitoua. A když jsem této nesobecké úvahy schopen já, přízemní pozemšťan, měl by jí být schopen i Milostivý Bůh, který se nalézá o několik morálních pater nade mnou. Žárlivost může přenechat Othellovi.

Zkrátka opravdový rodič (a Bůh coby Stvořitel rodičem je) respektuje tužby a přání svého potomka. Pokud se synáček rozhodne být automechanikem, a ne právníkem, jak si přál tatínek, měl by ho v jeho rozhodnutí podporovat a ne ho za to posílat do horoucích pekel.

Dalšími atributy boží existence by měly být univerzálnost a spravedlnost. Ve většině náboženství (a to platí hlavně pro ta abrahámovská) je ale nenalézám.

Tak jako se každý rodič stará o všechny své potomky, měl by i Bůh rozdělovat svou přízeň mezi národy rovnoměrným dílem. Jenže on je v tom pěkný galimatyáš. Tatíček Nejvyšší promlouvá tu k Indům, tu k Aztékům, tu k Hebrejcům či Arabům, ale přitom se tváří jakoby zbytek světa ani neexistoval. Svaté texty zarputile mlčí o tom, že je třeba nějaká čínská civilizace na druhém konci Asie, či Mayové kdesi za oceánem. Pokud je bohů povícero, není to problém. Každý bůh se stará pouze o své svěřence, tak jako se každý starosta stará pouze o svou obec a přespolním do politiky nekafrá. Ale pokud je Bůh jen jeden, pak mi nedostatek univerzálnosti přijde minimálně podezřelý.

A pokud je podmínkou boží milosti přijetí toho či onoho Stvořitele, což je posléze odměněno věčnou spásou (či věčným zatracením v případě nepřijetí), pak bychom měli mít všichni stejnou šanci se do inzerovaného ráje dostat. Jak ale člověk, který se nikdy s žádným projevem boží milosti nesetkal, může soutěžit s někým, kdo byl přímým svědkem nějakého zázraku, nebo se dokonce osobně setkal s některým z proroků? To mi tedy nepřijde jako spravedlivé podmínky na startu. Tím spíš, že v cíli jde doslova o kejhák.

A konečně podezřelé je i to, že se náboženství většinou myšlenkově nevyvíjejí. Mění se naše představy o gravitaci, o ekonomice, o klasifikaci hub, proč by se tedy nemohly měnit také naše představy o Bohu, ruku v ruce s tím, jak jeho potenciální hájemství poznáváme hlouběji a hlouběji. Jenže církevní otcové, místo aby korigovali své kánony v duchu našich kolektivních vědomostí, dál jedou ve starých kolejích a vůbec si nelámou hlavu s tím, že tu také byl nějaký Kierkegaard, Nietsche, Spinoza či Kant, kteří o věcech pozemských i nadpozemských intenzivně přemýšleli (a to jmenuji pouze mudrlanty z našeho kulturního okruhu).

A tak je nám místo živoucího objektu předkládána ustrnulá fosílie, která se pokouší imitovat model věčné a nezpochybnitelné boží mysli. Jakou autoritu by asi Bůh měl, kdyby mu každý gaučový kacíř mohl klást nepříjemné dotazy nebo dokonce předkládat pozměňovací návrhy, že? Dobře zakonzervovaná věrouka je také praktičtějším nástrojem k ovládání lidských myslí. Pokud chcete své ovečky napasovat do nějaké myšlenkové šablony, je lepší když je ta šablona pevná a neměnná. To je koneckonců princip společný všem hnutím, která se snažila formovat veřejné mínění ku prospěchu svému. Vzpomeňme si kupříkladu, jak podrážděně reagovali komunisté na to, když se někdo pokoušel revidovat Marxe, nebo nedejbože Lenina.

Tyto úvahy samozřejmě neznamenají, že Bůh neexistuje. Znamenají pouze to, že stávající náboženství jsou odrazem názorů starověkých národů na uspořádání Všehomíra a se skutečnou či domnělou existencí Boha mají pramálo společného.

Zda Bůh je anebo není a v jaké formě existuje, je otázka daleko složitější a vrátím se k ní někdy v hypotetické budoucnosti (v minulosti či přítomnosti už to – coby prachsprostý smrtelník – asi nestihnu).