Audiatur et altera pars

Staří Římané nám, kromě fešných číslic a akvaduktů, zanechali také nadčasovou studnici moudrosti. Je pouze na nás, zda se z ní tu a tam napijeme.

Vzhledem k tomu, že konflikty mezi národy (a vlastně i jednotlivci) jsou komplexní změtí argumentů a protiargumentů, aktuálně třeba ten ukrajinský, indicko-pakistánský či blízkovýchodní, přehlednosti situace by náramně prospělo, kdybychom se vrátili k jedné osvědčené římské zásadě: „Nechť je vyslyšena také druhá strana“.

A když říkám vyslyšena, tak tím myslím vyslyšena.

Ona totiž není diskuse jako diskuse.

Podstatou úspěšné výměny názorů jsou dvě věci: za prvé, pochopení toho, co nám druhá strana vlastně říka, a za druhé, nalezení smysluplné odpovědi, reflektující podstatu sděleného - to znamená šité na míru původnímu sdělení.

Namísto toho však v politických diskusích často vidíme prezentaci dvou nezávislých narativů (za mých mladých let se místo „narativ“ používalo slůvko „propaganda“), jakoby se jednalo o jakousi mimoúrovňovou křižovatku názorů. Tedy jedna strana něco řekne, druhá si z proudu výmluvnosti vyloví nějaký ten spouštěč emocí (třeba „zvýšení daní“, „ukrajinský Majdan“ či „globální oteplení“), nasadí na to prefabrikovaný odstavec ze stranického katechismu, obvykle takový, který se dané problematiky jakeš takeš dotýká, a už to jede. Angličtina pro to má hezké slovní spojení: „talking past each other“. To, že se v takové „debatě“ nepředá prakticky žádná informace je nabíledni.

Jako psycholog samouk si myslím, že na vině je skutečnost, že lidská touha po vítězství je silnější než touha po pravdě. Pochopit druhého je vždy obtížnější než ho odsoudit. Švýcarský psychoanalytik Carl Jung to kdysi vyjádřil lakonicky: „Přemýšlení bolí, proto nechte stádo, ať si vysloví svůj odsudek.“ Propašovat cizorodý náhled na věc do svého pečlivě urovnaného vnitřního světa je riskantní. A tak než bychom pracně hledali střípky zapadající do mozaiky reality, raději se uchylujeme do bezpečí názorových bublin, ve kterých společně se zbytkem sudokopytníků spokojeně přežvykujeme to naše jedině správné seno. Ke své vlastní škodě, protože takový přístup končí v lepším případě politickým rozvratem společnosti, v horším pak občanskou válkou.

Tady můžete namítnout, že můj pohled je přehnaně idealistický, a že skutečnou realitu v celé její komplexnosti prakticky poznat nelze. To je sice pravda, ale můžeme se k ní alespoň v mezích možností trochu přiblížit. Můžeme se na realitu podívat z několika úhlů, což zvyšuje plasticitu vidění. V rámci rozepří mezi jednotlivci pro to dokonce máme účinný mechanismus: „soudní proces“.

Při sporech mezi lidmi (či firmami) se před soudem „nevykecávají“ jejich PR oddělení, ale předkládají se důkazy a ověřuje se jejich relevance a hodnověrnost. Při čemž zcela kruciální je, že ke každému důkazu či svědecké výpovědi se vyjadřují obě strany - tedy jak strana žalující, tak strana žalovaná. Pravda se totiž nerodí v bublinách, ale v konfrontacích.

Jako příklad si vezměme Ukrajinu. Byl Majdan spontánním projevem touhy po svobodě, zmanipulovaným pokusem uchvátit kontrolu nad nerostným bohatstvím anebo něčím mezi tím? A takových otazníků, kde se verze hlavních protagonistů rozcházejí, by se dala poklást celá řada: požár v Domě odborů v Oděse, masakr v Buči, exploze plynovodu Nordstream, porušování minských dohod atd. Já odpovědi neznám, protože jsem na Ukrajině ani v Rusku nikdy nebyl. A stejně tak mne nezajímá názor nějakého zasloužilého politruka, který tam nebyl taky, jen si prostě vybral jednu stranu, za kterou bude kopat. Ale uvítal bych, kdyby nějaké solidní médium (třeba na úrovni BBC) uspořádalo k těm zásadním kontroverzním bodům „televizní proces“ , ve kterém by tým ukrajinský a ruský nejen veřejně přednesli svá stanoviska, ale hlavně by podali ke sporným bodům důkazy a ze všeho nejhlavněji by umožnili druhé straně se k těm důkazům vyjádřit. Tento interaktivní aspekt ve veřejné diskusi naprosto postrádám.

K čemu by takový „tyjátr“ byl, když žádná televize nemá v mezinárodním právu hmatatelný vliv?

V každém sporu mezi lidmi (či skupinami lidí) jsou v podstatě tři názorové skupiny (když nebudu počítat ty, kterým je to jedno): skalní příznivci první strany, skalní přiznivci druhé strany a pak ještě důležitá a často velmi početná skupina nerozhodnutých. Lidé, kteří prostě nemají dostatek informací, aby se přiklonili na tu či onu stranu. A „fakta“, která neprošla ohněm oponentury, neberou. Rigorózní a na důkazech založený „soudní proces“ by nejen pomohl osvětlit skutkovou podstatu daného problému (a zmenšit tu nerozhodnutou skupinu), ale současně by i otupil ostří společenské debaty, protože proti prokázaným faktům se propaganda vede podstatně obtížněji. Navíc by se mnoho občanů mohlo s oběma úhly pohledu seznámit „jedním vrzem“ a nemuseli by nic pracně lovit po Internetu. Ve finále to sice může být tvrzení proti tvrzení, ale i to někdy pomůže. Způsob a tón argumentace mají samy o sobě vypovídací hodnotu.

Tento „tyjátr“ by pochopitelně něco stál, ale když vidíte jaké prostředky vynakládá společnost na vyřešení a potrestání často tuctových zločinů, pak objasnění opravdu velkých sporů, ve kterých v extrémním případě umírají tisíce mladých lidí, by nemusely být zcela vyhozené peníze. Rád bych se takového počinu někdy dočkal.

Ale dech kvůli tomu zadržovat nebudu.

+++++++++

(předchozí články ze série Sfinga)