Roethke: Každá tma má svoje vlastní světlo

Tyto řádky bych rád věnoval autorovi, který prohlásil, že “každá tma má svoje vlastní světlo”. I dílo amerického básníka Theodora Roethkeho zasluhuje poněkud více vystoupit z temnoty.  

Ti z vás, kteří patří do skupiny lidí vnímající poezii, jako svůj šálek čaje, silně koncentrovaného do jediného hrnku, bez cukru, mléka či jiných přísad, ví, že tento, pro mnohé zdánlivě nudný literární útvar, běžně obsahuje většinu, pro život potřebných, ingrediencí. Poezii lze prezentovat jako fonetický. vizuální a časový zážitek. Skandované šeptané či zpívané verše, zesílené gestikulací a pohybem nebo přerušovanými výkřiky, doprovázené výrazovým tancem nebo projekcí na staré skladiště. Ano, i takhle někteří tenhle žánr uchopili a pracují s ním. Na hony vzdálení obludnému formátu bolševické Nedělní chvilce poezie, kde si takřka všichni recitátoři vystačili s nulovou mimikou a minimální gestikulací a z televize se linuly buď básně o hrdinech socialismu, o válečné lůze kapitalismu nebo klasická díla Jana Nerudy a jiných, pečlivě vybraných a ideologicky neškodných autorů. Proto si představme údiv před téměř třiceti lety, když se vám dostane do ruky kniha, sbírka Dítě na skleníku - výbor ze současné americké poezie. Vydává jí v roce 1989 nakladatelství Odeon a na téměř čtyř stech stranách představuje tvorbu autorů jakými byli John Ashbery, John Barryman, Charles Bukowski, Frank O´Hara nebo právě Theodore Roethke.

Jako textař a muzikant bych rád upozornil, že písňový text - asi nejrozšířenější forma poezie - není tak zcela srovnatelná a nemá možnosti té klasické, psané například volným veršem bez mantinelů, které textu nastavuje hudba a doprovod, a tudíž je text, sám o sobě, většinou jen rýmovanou říkankou. Nikoliv zhudebněnou poezií. Stejně tak nelze zhudebnit každou poezii, takže někteří autoři pracující s rytmikou, jsou coby libretisté pro hudebníky vhodnější. Snažme se veškerou poezii vnímat komplexně. Řekněme o trochu víc a jinak, než:Jé. Bože, to je krása. Ovšem jen u některých veršů zapomenete počítat rytmus nebo sledovat souznění, prostě jen pocítíte sílu myšlenky či okamžiku, závan osobní zkušenosti nebo zažijete jakékoliv Déja vu. Takovou poezii bych si dovolil definovat jako tu životně skutečnou, bohatou na emoce, provokující a inspirující. Ano, takové verše mohou zabydlet prázdno ve vaší hlavě nebo obnovit lidská dobrodružství po nejhorších pohromách. A takovou, díky překladu, najdete i v oné sbírce Dítě na skleníku.

Dítě na skleníku - výbor ze současné americké poezie 

Dost často rozhodí, zaujme nebo dokonce překvapí vnímavého čtenáře přímý. a dost často nezvratný, účinek i nevelkého literárního díla. Ano, i báseň vás připraví o všechna dosavadní přesvědčení, otevře vám oči a dá vám pohlédnout hluboko do vlastního svědomí, až zbudou jen trapné rozpaky. A takový účinek měla a má báseň Theodora Roethkeho. Jeho Valčík mého otce nebo Tátův valčík - v originále The Papa´s waltz. Krátká báseň – má jen čtyři sloky, úsporné a jednoduché verše bez jakýchkoliv ozdob zdánlivě nenápadně zvyšují naléhavost sdělení a správné pochopení jejich významu. Právě díky jejich nepřítomnosti je tragédie obsažená v jádru básně tak zřetelná. Roethke v pár verších strhl z piedestalu nejspíš věčné tabu domácího násilí.

Báseň nevychází ze žádné vlastní osobní zkušenosti (doma řezali mě málo, jak se zdálo). A právě tato nenačerpaná zkušenost tak nějak kapele  Z ničeho nic chyběla do jejího zpěvníku veselých písniček o smutných věcech.

Song Tátův valčík, přesně dle překladu Jaroslava Kořána z výše zmiňované knihy hrajeme asi čtrnáct let. Poslední dotaz jednoho fanouška, proč budeme točit video na tuhle a “ vo čem to je” není ani čtrnáct dní starý. Proto se píseň zcela jistě objeví jako první singl z chystané výroční desky a natočíme k ní videoklip.

Zde nabízím originální anglickou verzi s českým a polským překladem.

Theodore Roethke

My Papa's Waltz

The whiskey on your breath

Could make a small boy dizzy;

But I hung on like death:

Such waltzing was not easy.

We romped until the pans

Slid from the kitchen shelf;

My mother's countenance

Could not unfrown itself.

The hand that held my wrist

Was battered on one knuckle;

At every step you missed

My right ear scraped a buckle.

You beat time on my head

With a palm caked hard by dirt,

Then waltzed me off to bed

Still clinging to your shirt.

Tátův valčík / Valčík mého táty

Závany whisky z tvého hrdla

klukovskou hlavu mámily,

smrtka by mě však neodtrhla,

když kuchyní jsme tančili.

Řádili jsme jak vichřice,

celý svět zdál se kolovat,

padaly hrnky z police

a máma ne se pousmát.

Dodneška cítím, jak mi škrtí

zápěstí tvrdá černá dlaň

a jak při každém přešlápnutí

o přezku tvář si rozdírám.

Jak do hlavy mi vbíjejí,

tvé otlučené klouby takt,

když doplouváme k posteli -

a potom už jsem musel spát.

Walc Mojego Taty

Alkoholowy oddech Twój

Sprawiał, że wirował rozum mój.

Brzdąc uczepiony niczym tonący tratwy

Ten walc z Tobą okazał się nie być łatwy.

Swawole nasze trwały dotąd aż

W kuchni, z półki patelnia zleciała

A mojej matki surowa twarz

Rozjaśnić się sama nie chciała.

Mój nadgarstek tkwił w Twej dłoni,

Na kostkach jej zdarta skóra.

Sprzączkę paska Twego na skroni

Czułem gdy chwiała się Twoja postura.

Wciąż takty na mej głowie wyklepując

Dłonią ciężką i brudną od błota,

Do łóżka odstawiłeś mnie dalej tańcując

W dłoniach mych ściskana Twoja kapota.

Roethke Books 

Theodore Huebner Roethke se narodil 25. května 1908 v Michiganu a zemřel 1. srpna 1963 v Bainbridge Island ve státě Washington ve věku 55 let. Příští rok uplyne 55 let od jeho smrti. Shledávám to jako dobrý důvod zmínit tohoto zajímavého amerického básníka, který je považován za jednoho z vlivných a nejlepších básníků své generace.

Vyrostl v rodině německých přistěhovalců v malém městě Saginaw. Otec byl trhový zahradník a rodina pracovala ve vlastním skleníku o rozloze 25 akrů. Odtud Roethke čerpá i ve své rané tvorbě, která tuto dobu odráží. Stejně jako smrt jeho otce a sebevražda strýce v roce 1923, kdy mu bylo čtrnáct let. Později poznamenal, že tyto události ho hluboce ovlivnily stejně jako jeho práci.

Na Univerzitě Michigan získal tituly BA a MA (Bachelor of Arts, Master of Arts), studoval rovněž na Harvardu.V roce 1954 získal Pulitzerovu cenu za poezii za knihu The Waking, v roce 1959 mu Pennsylvánská univerzita udělila Bollingenovu cenu. Sám  byl také velmi uznávaným učitelem. Vyučoval na Michiganské státní vysoké škole a na vysokých školách v Pensylvánii a ve Vermontu předtím, než nastoupil na fakultu Washingtonské univerzity v Seattlu v roce 1947. Za patnáct let jeho působení získali jeho studenti dvě Pulitzerovy ceny za poezii a dva další byli nominováni na cenu. Někteří z jeho nejznámějších studentů byli James Wright, Carolyn Kizer, Jack Gilbert, Richard Hugo nebo David Wagoner. "Byl pravděpodobně nejlepší učitel poezie," řekl básník Richard Hugo , který byl pod jeho vedením dvakrát nominován na Pulitzera.

V roce 1953 se Roethke oženil s bývalou studentkou Beatrice O'Connellovou. Ta rok po jeho smrti vydala sbírku The Far Field (poetry collection) a o deset let později poslední dětskou knihu Dirty Dinky and Other Creatures: Poems for Children.

Stejně jako mnoho dalších amerických básníků z jeho generace byl Roethke těžký pijan. K tomu trpěl manio depresivními stavy a jeho životospráva vedla k záchvatům duševní nemoci.Nakonec utrpěl infarkt při koupání v bazénu v pouhých pětapadesáti letech. Bazén byl později vyplněn a nyní je zenovou zahradou , která slouží pro veřejnost.

Nadace Theodora Roethkeho udržuje v jeho rodném městě muzeum, Roethke Auditorium (Kane Hall 130) na univerzitě ve Washingtonu je pojmenována na jeho počest. V roce 2016 muzeum Theodore Roethke Home oznámilo akci hledání co nejvíce z 1000 ručně očíslovaných kopií  Roethkeovy debutní sbírky Open House, k oslavě 75. výročí díla.

Roethkeho dílo se vyznačuje introspekcí, rytmem a přirozenými rýmy. Již za svého života natočil své básně na LP pod názvem Words for the Wind: Poems of Theodore Roethke.

Vychází z modernistických narativních technik proudového vědomí, dosáhl dotýkajícího se poetického výkonu v asociativním a často neskutečně verbálním stylu, který zobrazoval primární a psychické stavy jeho mysli. Ve svém svazku Praise to the End!  z roku 1951 Roethkeho regresivní estetika dále pokračovala ve zkoumání předracionálních zkušeností z raného dětství a sexuálních objevů dospívání. Psychické stavy mu umožňovaly napsat hlubokou a citlivou poezii, ovšem četl filozofy a teology jako byl Sören Kierkegaard, Evelyn Underhill, Meister Eckhart, Paul Tillich, Jacob Boehme a Martin Buber.

To vše ho ovlivnilo a inspirovalo. Stylisticky se jeho dílo pohybuje od vtipných básní v přísném metru a pravidelných stanzích po svobodné básnické verše plné mystických a surrealistických představ. Po celou dobu je však přirozeným světem ve všech jeho tajemství, kráse, divokosti a smyslnosti, básně mají dost často silný lyricismus.

Sám napsal o své poezii:Skleník "je můj symbol pro celý život, lůno, nebe na zemi".

Sklep

V tom sklepě, plizkém jak stoka, nic nespí,

z krabic vyrazily hlízy a slídí po škvírách ve tmě,

svěšené výhony se komíhají, oplzle se plazí z plesnivých beden,

sklání dlouhé žlutě ohavné krky, hady z tropů.

A jaké to spolčení puchů!

Bulvy přezrálé jak prošlá návnada,

ochablé řapíky zahnívají, kvasí, plesnivé listí, hnůj, vápno jsou nahrnuty ke kluzkému bednění.

Vše tu lpí na životě:

i hlína stále vydává svůj nepatrný dech.

překlad Milan Děžinský

xxx

Probouzení

Vzbouzím se k spaní, šetřím probouzení.

Cítím svůj osud v tom, co nevyděsí.

Mám, za naučnou, cestu z donucení.

Myslíme citem. Co je znát, co není?

Od ucha k uchu v sluchu tančím plesy.

Vzbouzím se k spaní, šetřím probouzení.

Kdo jsi, z mých blízkých, blíže k zařazení?

Bůh žehnej půdě! Měkce půjdu trsy,

naučnou, budiž, cestou z donucení.

Svit sbírá strom si; kdo má o tom zdání?

Červ po spirále schodů výš se plazí;

Vzbouzím se k spaní, šetřím probouzení.

Příroda širá má co k nabízení

nám dvoum, tak naber čerstvý vzduch, než zdusí,

dál, v kráse, uč se, cestou z donucení.

Vím co mě drží nejpevněji. Chvění.

Odpadnuvší je navždy. Poblíž kdesi.

Vzbouzím se k spaní, šetřím probouzení.

Mám za naučnou, cestu, z donucení.    

The Waking

I wake to sleep, and take my waking slow.

I feel my fate in what I cannot fear.

I learn by going where I have to go.

We think by feeling. What is there to know?

I hear my being dance from ear to ear.

I wake to sleep, and take my waking slow.

Of those so close beside me, which are you?

God bless the Ground! I shall walk softly there,

And learn by going where I have to go.

Light takes the Tree; but who can tell us how?

The lowly worm climbs up a winding stair;

I wake to sleep, and take my waking slow.

Great Nature has another thing to do

To you and me, so take the lively air,

And, lovely, learn by going where to go.

This shaking keeps me steady. I should know.

What falls away is always. And is near.

I wake to sleep, and take my waking slow.

I learn by going where I have to go.

Překlad Václav ZJ Pinkava