- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
S tou hymnou se pokusničilo vždycky, zatím to přežila. Měla svou verzi mysliveckou, námořnickou, takhle si si ji přetextovali čeští spiritisté: "Kde domov můj, kde domov můj? Tam, kde světlo věčné svítí, tmy již není, samé kvítí povýšených světu jest a o Otci dává zvěst, ach, tam jest krajina krásná, mezi duchy domov můj." Jan Neruda, jak tak míval v Čechách ty trpké pocity, pracoval s refrénem "mezi křeny domov můj". Taky názor, že hymna je málo bojovná, se v různých hlavách objevoval už dřív. Ředitel Národního divadla F. A. Šubert třeba už před víc než sto lety prosazoval, že jediné, co se dá s "Kde domov můj" dělat, je nahradit je sborem ze Smetanových Braniborů v Čechách "Udeřila naše hodina, otevřely se brány".
Jaroslav Hutka, to svého času pojal takto:
Ano, řešíme pseudoproblémy a realita nám zůstává být lhostejná. Prezident pomalu bez těla a bez duše nás stále žene na Východ, chce se učit v totalitních režimech, jak ovládat naše občany, Putin jej musí krotit, že nelze vraždit investigativní novináře. Lid se nechává ovládat proruskými servery hybridní války a je otupený lhostejností vůči slušné politice, přestává rozlišovat slušného člověka od gaunera, chce opustit základní jistoty svého státu a odmítá poctivé vzdělávání veřejnoprávní televizí...
K tomu pohrdání kulturou, na které stojí Evropa! A dvě strany sloužící ruskému imperialismu, které byly postaveny na učení fousáčů devatenáctého století...
Nejsou to známky konce naší civilizace?