Kamil Marcel Hodáček – Trnová koruna nejsou zuby

Kamila Hodáčka jsem osobně poznal na křtu jeho třetí básnické sbírky „Tři čtvrtě na čtyřicet“(vydavatelství Kampe, 2014) a říkám na rovinu, že to byl večírek se vším všudy. Do brzkých ranních hodin a prvního žižkovského kuropění.

Po třech básnických sbírkách (Havarijní stav, Sekunda křiku, Tři čtvrtě na čtyřicet) vydáváš prózu s názvem „Trnová koruna nejsou zuby“. Je to Tvoje první próza? A co Tě vedlo k tomu odklonit se od dosud preferované poezie ?
Kamil: Abych vše uvedl na pravou míru: Trnová koruna JE ve skutečnosti prózou, ale naprosto stejným dílem je i básnickou sbírkou. Ještě lépe: Jedná se o sbírku básní v próze. 
Úplného odklonu od poezie už pravděpodobně nejsem ani schopen. 

Předpokládám, že kniha vyjde ve Tvém „mateřském“ nakladatelství Kampe. Autorem obalu je vyhlášený grafik a všestranný umělec David Cajthaml. Můžeš představit krátce knihu jako takovou? Kdo by mohl být jejím čtenářem, komu je určena ?

Kamil: Ano, je to pravda, nakladatelství Kampe se i tentokrát postará o vydání, Kateřina Marinová o redakci a grafickou úpravu a další nezbytné činnosti. 
Trnovou korunu lze vnímat celkem ve třech rovinách: Za prvé se jedná o intimní introspektivní autorův zápisník, za druhé se kniha jeví jako básníkův deník respektující myšlenky toho kterého dne a v té třetí vrstvě lze Trnovou korunu vnímat jako návod, příručku pro výuku setření rozdílu mezi snem a realitou. Záleží na každém jak knihu bude vnímat, nabízím prostor pro představivost. 
Abych se čtenářům co nejvíce přiblížil a také pro lepší názornost jsem styl psaní notně uzpůsobil aktuální realitě. 
 

Na slavností křest sis pozval zajímavé hosty. Básník Ticho, Pavel J. Hejátko, Eva Hrubá nebo skvělá harmonikářka Saša Niklíčková jsou určitě zajímavá sestava kmotrů. Proč sis vybral právě tyhle umělce ?

Kamil: Výběr hostů nebyl nahodilý, se všemi jmenovanými jsem určitým způsobem propojen. Respektuji je v jejich práci a v nezdolnosti, se kterou se přibližují svým cílům. Přeji si oslavit můj nový titul právě s nimi

Mimo této knihy souběžně pracuješ i na své audioknize v edici Stepující Apollón, která by měla obsahovat Tvé básně a jako hudebního hosta sis vybral maďarskou houslistku Agnes Kutass. Co můžeme říct k tomuhle projektu ?

Kamil: Líbí se mi ta idea, nápad zachytit mluvené slovo na audio nosič pomůže posluchačům vnímat poezii po svém. Skrze audioknihu mohu vstoupit do soukromí kohokoliv, aniž bych narušil rytmus a tempo domácnosti. 
Na audio titul jsem vybral básně ze všech mých dosud vydaných sbírek, jedná se tedy o jakýsi autorský průřez tvorbou z let 2011 až 2014. 
Teprve hudební doprovod houslistky Ágnes Kutass dělá z celého tohoto projektu nerozpadající se celek, její emotivní projev zastřeší i moje vlastní emoce, čímž se nenásilně dosáhne příjemného kompaktního vyznění. 
 

Jsi rovněž všestranný umělec, který se mimo poezie a prózy zabývá i výtvarným uměním. Jak si vybíráš téma pro svá díla ? A která „disciplína“ je Ti nejbližší ?

Kamil: Snad můžu říct, že mám štěstí, pokud témata k mé tvorbě povětšinou nemusím hledat, ale rovnou je žiju, zažívám. Píšu o tom, co vstoupilo do mého života, o tom, co můj život ovlivnilo, píšu proto, abych věci snáze trávil, píšu proto, abych v myšlenkách uvolnil místo zážitkům novým. 
Srdcem, hlavou zůstávám básníkem, to je moje disciplina. 

Žiješ a tvoříš na Žižkově, což je zcela nepochybně umění zaslíbená pražská čtvrť. Jak se změnil Žižkov ve Tvých očích za posledních 25 let od listopadu 1989 ? Kam rád chodíš a co bys na Žižkově určitě doporučil navštívit ?

Kamil: Jsa zrozen v roce 1980, těsně polistopadový vývoj na Žižkově můžu komentovat pouze dětským pohledem. Žižkov pro mne byl hlavně bezpečným útočištěm, místem, kde spolužáci a kamarádi byli nadosah, místem, které nepopíralo vlastní, specifickou identitu, v pubertě potom místo narození a působení velikánů Seiferta, Neumanna, Jesenské a mnohých dalších. Nyní je situace jiná, Žižkov chátrá a smutní, neváží si úsilí domorodých, neposkytuje dostatečný prostor pro komunikaci, dialog a vyjádření názoru. Pryč jsou léta, kdy Hašek chodil prodávat kradené hodinky do hospody U vočuchaný fuchsie. 
Já chodím do klubu Jiný kafe na Táboritské ulici. Tam se můj pocit bezpečí vrací, tam poslouchám básně, tam jsem schopen být sám sebou, tam je svět ještě v pořádku. 

Jaký je život homosexuálního umělce v dnešní konzumní společnosti ? Cítíš se šťastný a spokojený v zemi, ve které žiješ ?

Kamil: Život kohokoliv v konzumní společnosti je smutný a bezobsažný, i ten můj, homosexuální. Konzum je nástroj k vyprovokování těch nejnižších pudů a kdo ho vědomě přijímá a hltá, sám ukazuje svoje rozhryzané a nejisté nitro. 
Všechny moje knížky vznikly, alespoň částečně, právě jako tichý protest proti konzumu, proti mainstreamu, šablonovitosti, stádnosti. Člověk musí být svůj a důvěřovat sám sobě, potom teprve může být zdánlivě šťastný ve své zemi.

S posledními slovy se dá jen souhlasit. Pokud chcete zažít nevšední umělecký večer nejen s Kamilem, potom si vás dovolím pozvat na křest Trnové koruny, který proběhne 23.dubna 2015 v klubu Sběrné suroviny v Krymské ulici v Praze, knihu lze  objednat u vydavatelství Kampe (www.kampe.cz )