Zvířata nemají duši?

Zvířata prý podle církve na rozdíl od lidí nemají duši. V církvích se nevyznám, ale pokud mít duši znamená umět cítit, toužit, trápit se, milovat, vnímat a sdílet další emoce, pak věřím, že zvířata duši mají.

Pojďte se nad tím na pár náhodně vybraných fotkách zamyslet se mnou. Začneme sérií obrázků koček z umísťovacích útulkových výstav, protože tam se můžeme setkat s tvory, kteří už mají leccos za sebou, vědí o čem je život a své emoce zrcadlí v očích.

Zrzek čeká, jestli si ho někdo vybere. Touží po novém domově po předchozím zklamání.

Pár mladých lidí si právě přebírá dva malé kocouří brášky. Velká očekávání, naděje a trocha nejistoty. Kocourek vlevo jakoby hleděl zasněně do dálky.

Zde se snoubí radost se smutkem jak v očích lidských, tak i v těch kočičích. Útulkářka a kočka k sobě přilnuly, ale teď se musejí rozloučit. Číču si odnesou domů její noví lidé a útulkářce tak vznikne místo pro dalšího nalezence.

Nedůvěra a strach. Tenhle kocourek pochází z množírny, což hovoří samo za sebe a nelze se jeho pocitům divit. Leč mohu vás uklidnit, na tomto obrázku to sice ještě není vidět, ale nakonec to s ním dopadlo dobře.

Sounáležitost. Nejdůležitější pro tyhle dva je být spolu a podporovat se navzájem, vše ostatní se už nějak poddá.

Teď ale už pryč z útulků a na chvilku i od koček. Dlouho jsem přemýšlel, jakáže emoce se zrcadlí v očích tohoto koně, až jsem z nich nakonec vycítil stesk. On je totiž „na hotelu“ kdesi na Šumavě, kde je o něj sice dobře postaráno, ale chybí mu tam jeho pán. Ten na něj má málo času a navštěvuje ho jen zřídka.

Tohle je jasná síla a krutost. Ne však zlomyslná krutost, nýbrž ta, která je v přírodě nutná k vlastnímu přežití. Ano, i o tom je život a zvířata na rozdíl od lidí zlomyslnou bezúčelnou krutost neznají.

K emocím patří i smích a projevem duše je tedy i smysl pro humor. Tohle je náš Sanťas, obrovským skokem zdolal skříň a z celé jeho bytosti vyzařuje rošťáctví.

Na chvilku ještě zpět k jedné umísťovací výstavě, tentokrát psí. Tenhle krasavec už nikdy nebude chodit, ale lidé nad ním nezlomili hůl a dali mu příležitost žít dál. Nevzdal to, z každého jeho pohybu vyzařuje odhodlání.

Na závěr jsem sáhl hlouběji do archivu a přidal obrázek naší dávné Lindy. Kočky jsou příznačné tím, jak dokážou dávat najevo svou sounáležitost s lidmi a spokojenost v jejich náručí. Linda tohle uměla snad nejlíp ze všech, které jsem kdy v životě poznal.

Jestli jsou duše nesmrtelné a mohou se setkávat i za prahem tohoto života, pak o to víc věřím, že zvířata duši mají úplně stejně jako my lidé. Jsou Velikonoce a mně se na dnešek zdálo o Lindě. Byl to náhodný projev mého podvědomí nebo mě její duše přišla pozdravit z druhého břehu podobně, jako nás občas ve snech navštěvují naši dávní lidští přátelé? Vyvracet svatou pravdu učeným církvím nehodlám, ale v srdci jsem o lidských i zvířecích nesmrtelných duších přesvědčený.