Zrcadla nelžou

„Promiň, Martine, já s tebou na to kafe fakt nemůžu jít. Musím do zítřka opravit písemky za celou třídu, ještě jsem na to ani nesáhla a už tak u toho budu sedět do noci. Tak se na mě nezlob, prosím.“  

Irena smutně odložila telefon. Nebyla to pravda, Páteční slohové práce na téma „jak si představuji svou roli v partnerském životě“ byly opravené už od včerejška a teď v čase nedělního odpoledne měla volno.

Pár z těch prací ji zaujalo, v mysli se jí vynořil elaborát nadějného sebevědomého studenta Franty Vomáčky. Ten se už teď ve svých představách viděl v čele prosperující firmy a po boku výstavní ženy, která ho reprezentuje při všech společenských příležitostech. Připomnělo jí to jejího vlastního manžela, který ji před několika léty opustil. Našel si reprezentativnější objekt pro své přerostlé ego a v Ireně zanechal hlubokou stopu, že ona přece té jeho nové nesahá ani po kolena.

„Tohle může spravit jedině sprcha,“ rozhodla se Irena. Svlékla se a těšila na osvěžující proud vlažné vody. Před vstupem do sprchového koutu zahlédla svůj obraz v zrcadle a chmurné myšlenky se jí vrátily. „Kdybych byla chlap, taky bych se nejspíš opustila,“ pronesla s cynickým úšklebkem směrem ke svému vypouklému a na dvě nepravidelné části jizvou rozdělenému břichu. „No, vy dvě se tomu ještě budete smát?“ Odsekla svým o co menším, o to povislejším ňadrům, která se jakoby výsměšně zhoupla ze strany na stranu. „Ani ty se mi nemusíš pořád připomínat,“ posteskla si nad svým rozměrným pozadím, kvůli němuž se jen s obtížemi protáhla úzkými šoupačkami dovnitř. Nicméně následný koncert vodních kapiček na její pleti jí přece jen dokázal vylepšit náladu a Irena si uvědomila, že všechna ta kritika vlastních tělesných proporcí není projevem nenávisti vůči své postavě, ale jejím osobitým smyslem pro černý humor.

Odchod jejího bývalého manžela nezavinila ona sama, oba byli prostě rozdílní a nedokázali to ustát. On potřeboval dámu „z módního salonu a z parfumerie,“ a tak mu žena „z domácích potřeb a z lahůdkářství“ prostě nestačila. A ona? „Vrchní ředitel je sice pan někdo, ale na chlapíka z provozu v určitých věcech nikdy mít nebude.“ Na tohle trefné přirovnání si Irena vzpomněla, když osvěžená na duši i na těle vylézala ze sprchového koutu.

Zvolna si oblékala stařičký měkký froté koupací plášť, který měla tak ráda, že se s ním nedokázala rozloučit, přestože se do něj už prakticky nevešla. Znovu zahlédla svůj obraz v zrcadle a vzpomněla si na Martina, kterému prve odmítla pozvání na kafe se zákuskem do cukrárny na náměstí. Před víc než rokem věnovala zvláštní pedagogickou péči jeho synovi a podařilo se jí ho zachránit od téměř jistého vyhazovu ze střední školy. Naprosto neprofesionální odmítnutí finanční odměny za tuto práci navíc si tehdy vnitřně zdůvodnila tím, že to bylo akorát v době, kdy Martinova manželka podlehla své letité drogové závislosti.

Z úvah nad klikatými cestičkami vlastní a Martinovy minulosti vytrhla Irenu zima. Věnovala rychlý pohled husí kůži na svém asymetrickém břiše, dvěma prsty si přejela přes chladem vystouplé bradavky svých drobných nepevných prsů a až s vyvinutím menší síly se jí podařilo zahalit celou svou rozměrnou postavu do stařičkého koupacího pláště. „Jo, jo, holka, chlapská ruka by tě rozhodně zahřála líp než tenhle letitej kus hadru. A pořádná chlapská duše by ti prosvítila celej život.“

Přešla do kuchyně a automaticky vytáhla plechovku s kafem. Myšlenky na Martina se jí vrátily. Když tehdy odmítla honorář za doučování jeho syna, přijala alespoň pozvání do cukrárny na náměstí, chápala to od Martina jako takové poděkování. Zašli tam jednou, podruhé, potřetí, až se z toho stal jakýsi zvyk. Pokaždé tak jednou nebo dvakrát za měsíc si tam dali poctivýho turka s jedním nebo dokonce se dvěma zákusky. Vyprávěli si o svých osudech, starostech i radostech, příhodách i nehodách.

Zlom v kamarádství mezi mužem a ženou nastal ve chvíli, kdy jí Martin přinesl ukázat nějaké starší rodinné album a Irena okomentovala dávnou fotku jeho nebožky manželky nevinnou poznámkou: „Jé, tys měl úplně stejnou kuličku, jako jsem já.“ Martin jí tehdy věnoval vážný pohled. Chvíli mlčel, pak jí položil ruku na ruku a pravil: „Víš, Iri, já už jiný nebudu a teď bych chtěl jednu takovou zase mít... Chtěl bych tebe... Mám tě rád...“

Tehdy mu beze slova zdrhla z cukrárny jak malá holka. Uvědomila si, že svými slovy vyřkl i její tajné přání a vylekala se, že to nemůže dopadnout dobře. Dostala strach, že jí v lepším případě uteče hned, jakmile ji poprvé uvidí svlečenou, v horším případě od ní odejde po čase a zopakuje se scénář jejího prvního manželství. Tohle se stalo před měsícem, od té doby nebyli v kontaktu, až dnes ji zavolal a znova pozval na kafe do cukrárny na náměstí.

Irena se zarazila. Zkoumavým pohledem přejela poklop s mramorkou, kterou si dopoledne upekla sama pro sebe. Plechovku s kafem odložila na kuchyňskou linku a vrátila se do koupelny k zrcadlu. Tentokrát však nehodnotila svou postavu, ale dlouze a zamyšleně hleděla do odrazu svých očí, jakoby beze slov hovořila sama se sebou. Pak se volným tempem vydala do pokoje, posadila se do křesla a vzala do ruky telefon. Úmyslně pomaličku oddalovala každé přejetí prsty po displeji, až konečně vyhledala poslední přijatý hovor. S pocitem určitého rošťáctví stiskla ikonku „zavolat zpátky“ a když se Martin ozval, pronesla:

„Martine, spletla jsem si rozvrh, sloh je až v úterý. Tak jestli ještě máš chuť na to kafe...“

Zmlkla a vychutnávala si jeho překvapenou odpověď. Potom vynesla trumfové eso:

„Ale do cukrárny nejdu. Čekám tě u sebe doma s čerstvou mramorovou bábovkou.“

Irena se ponořila do hlubin kuchyňské linky a vyhrabala odtamtud sváteční dezertní nádobí, které nepoužila už několik let. Přeleštila ho čistou utěrkou a šibalsky poznamenala sama k sobě: „No co, přece nejsem ještě tak stará. A kdyby to nakonec náhodou nevyšlo, tak Martina aspoň potěším tím, že jeho synátor teď patří mezi pět nejlepších studentů ve třídě.“