Zpověď vyprahlé ženy

„Milane, musím ti něco říct. Je mi s tebou moc hezky, ale pokud se v mém životě objeví nějaký muž, který je volný, tak se budeme muset rozejít. Chci být k tobě upřímná, a jestli ti to vadí, tak se na mě radši vykašli hned.“

Dlouho jsem se k téhle větě odhodlávala, a teď se mi ji konečně podařilo vyslovit. Milan zareagoval se svým pověstným klidem přesně tak, jak jsem ho znala. Vlídně se usmál, položil mi ruku na ruku v sousedství skleniček vinárenského stolku a pravil: „Však já vím, Iveto, ty jsi rozvedená a já ženatý. S touhle možností počítám už od začátku, jen jsem o ní nemluvil. Věř mi, že pokud by se to stalo, sice mě to nepotěší, ale bránit ti v ničem nebudu, na to nemám právo. A teď, jestli chceš, skočíme k tobě a uděláme si ještě jednu hezkou chvilku, než budu muset vypadnout domů.“ Tiše jsem přikývla a ani nevím, proč se snažila nedat najevo, jakou mi Milan svými slovy udělal radost.

Po rozvodu jsem zůstala sama, děti byly už dávno samostatné a já měla padesátku za sebou. Bylo mi smutno a přišlo mi, že ještě nejsem tak stará, abych nemohla začít znovu. Ale kde brát? Chlapi v tomhle věku jsou buď zadaní nebo hledají jen pobavení, případně už o tyhle věci ztratili zájem. A pak to najednou přišlo samo od sebe.

„Jste v pořádku? Nestalo se vám nic? Nepotřebujete pomoc?“ Byl zimní podvečer, tma, já šla domů z práce utahaná po celodenní dřině v kuchyni a zbývalo mi už jen přejít ulici. Řidič dodávky na přechodu přibrzdil a dvakrát krátce bliknul, jakože mi dává přednost. Já šla a přes jeho veliké auto jsem neviděla toho maníka, který ho velkou rychlostí začal předjíždět. Všimla jsem si ho pozdě a nebýt bleskurychlé Milanovy reakce, který šel za mnou a na poslední chvíli mě strhnul zpátky, mohla jsem to mít za sebou. Celou rozklepanou mě odvedl zpátky na chodník a nabídl mi pomoc.

Ano, já vím, klidně mě odsuďte, bylo to strašně rychlé. Milan mě doprovodil domů do skromně zařízeného pronajatého bytu ženy, která sotva vyjde s penzi. Zeptal se, kde co mám, uvařil kávu a chvíli jsme si povídali. On technik údržbář v ne zrovna ideálním manželství, ze kterého nechce odejít, já rozvedená kuchařka, citově vyprahlá. Z toho chlapa čišel takový klid, empatie a charizma, až jsem mu zřejmě nějak dala najevo, že nejsem vyprahlá jen citově. On pochopil a neváhal.

Takhle to celé začalo minulou zimu a od té doby se vídáme tak jednou za čtrnáct dní. Milan za mnou přijde, někdy se jenom pomilujeme a on spěchá domů, jindy si potom skočíme na večeři a na vínko, někdy se pak ještě na chvilku vrátíme ke mně. Je mi s ním dobře, mám ho ráda, ale chtěla bych víc a vím, že on mi to nemůže dát. K ničemu ho netlačím, spíš mám někdy výčitky svědomí vůči jeho manželce. Když se mu s nimi svěřím, tak mě uklidňuje, že ona o ničem neví, a i kdyby věděla, tak důležitější než tohle je pro ni alkohol. Tu upřímnou větu, že kdybych našla někoho volného, tak by byl konec, jsem Milanovi řekla asi po třech měsících a on ji přijal.

***

„Paní Iveto, vy jste tak krásná a ušlechtilá dáma, že jsem si dovolil se do vás zamilovat.“ Prohlásil Přemysl na první schůzce, muž, se kterým jsem se poznala na internetové seznamce v kategorii vážných vztahů.

Vypadal trochu jako gentleman z první republiky, připomínal mi ty stařičké filmy a jejich postavy, které jsem mívala tak ráda. Absurdnost sdělení, že se do mě zamiloval ještě dřív, než jsme se vůbec viděli, mi jaksi nedošla a já se celá zpitomělá nechala pozvat do jedné z nejdražších kaváren v centru Prahy. Tam jsem si vyslechla několikahodinový monolog pedagoga ve výslužbě, který ještě ve svém pokročilém věku doučuje.

Přemysl si nesmírně zakládal na svém vzhledu a vystupování, až jsem si před ním připadala trapně, trochu jako nenaučená školačka před tabulí. Mluvil naprosto spisovnou češtinou, prostou jakýchkoli ostřejších výrazů a pořád dokola mi opakoval, jak moc by se mnou chtěl žít. Na závěr mě doprovodil až před dům a vyslovil přání, jestli bych ho příště přišla navštívit, že mě seznámí se svojí starou maminkou.

Tak a co teď? Milan sice věděl, že někoho nastálo sháním, ale já mu zatím o téhle známosti neřekla. Z Přemysla jsem sice byla zblblá, ale nedokázala jsem si představit, že bych to táhla se dvěma muži najednou. Řekla jsem si, že počkám, až jak dopadne moje návštěva u Přemysla a jeho maminky, a pak se snad dokážu rozhodnout, co dál. Každopádně pak to před Milanem celé vysypu, snad k tomu najdu odvahu.

Jak jsem se rozhodla, tak se i stalo, po té návštěvě jsem se Milanovi ke všemu upřímně přiznala. Svěřila jsem se mu, jak mě osvítil duch svatý, a já prokoukla, že Přemysl, ten můj rádoby starosvětský gentleman mě chce jako služku. Tedy jako partnerku v roli služebné, které nemusí nic platit, která se mu bude starat o jeho nemocnou maminku, na níž si on nedokáže udělat čas a která mu svou podřízeností a pozorným nasloucháním bude každodenně posilovat jeho přerostlé ego.

„Milane, tohle už nikdy víc, z takových pokusů jsem navždy vyléčená a beru zpět svá slova, že bych ti kvůli někomu volnému mohla utéct. Někdy míň znamená víc... ne, vlastně promiň, ty pro mě nejsi míň ty jsi pro mě všechno, i když... no, víš, jak to máme.“ Zrudla jsem jak nezkušená puberťačka a celá se zamotala do slov, kterými jsem se chtěla Milanovi svěřit.

Zase jsme seděli ve vinárně, Milan mi položil ruku na ruku, vlídně se na mě usmál a se svým pověstným klidem prohlásil: „Iveto, však už tě znám a musím říct, že jsem to tak trochu čekal. Vlastně jsem s tím počítal a mám pro tebe překvapení, koukej.“ Pak bez dalších slov sáhl do kapsy a podal mi nějaký papír. Byla to kopie žádosti o rozvod.