Zpověď schizofrenika

Náznaky této záludné a mému okolí nebezpečné psychické choroby se u mě skrytě a nenápadně začaly objevovat již v dětství. Jenomže tehdy to můj život nijak zásadně neovlivňovalo a nikdo si toho nevšiml.

Choroba naplno propukla zhruba před sedmi léty. Brzy se ukázalo, že je mnohem rafinovanější než klasický model rozdvojené osobnosti, prezentovaný například v literatuře Robertem Stevensonem na případu Dr. Jeckylla a pana Hyda. Mé vnitřní ego se nerozdělilo pouze do dvou forem, ale hned do několika naprosto rozdílných částí. Není bez zajímavosti, že se manifestace choroby časově shoduje s počátky mého působení zde na blogu. Dosti však suchého úvodu, nyní se vás pokusím seznámit s jednotlivými tvářemi mého rozštěpeného ega.

Jednou z nejdominantnějších jeho složek je „kočka.“ Přepne-li se můj mozek do tohoto ega, začasto se začnu pohybovat po všech čtyřech a pokouším se s normálními kočkami rozmlouvat v jejich řeči. Mňoukat pochopitelně neumím, a tak na mě tito tvorové tázavě zírají s otevřenými tlamičkami, marně se snažíce dopátrat, co jim vlastně chci sdělit. Některé mají smysl pro humor a jsou ochotny si se mnou hrát a prát se, jiné se přede mnou raději klidí do ústraní. Vedlejším produktem tohoto alter ega jsou články, v nichž se neprávem vydávám za naše domácí kočky. Naštěstí mě již několik čtenářů prokouklo, ti mě pak občas posílají do po právu blázince nebo omylem do mateřské školky.

Další poměrně výraznou částí mé rozpolcené osobnosti je „žena.“ Ne, že bych ve stavu ega-ženy pokukoval po mužích nebo se oblékal do sukní, toho jsem ušetřen, zde se má schizofrenie projevuje pouze literární formou. To potom vznikají srdceryvné romantické vztahové příběhy, za které by se nemusely stydět ani klasické autorky tohoto pokleslého žánru. Stačí, když zaslechnu, jak se někdo do někoho zamiloval, případně s někým rozešel, alter ego „žena“ převezme vládu nad mým vědomím a selankoidní článek je na světě. Pravda, najdou se čtenářky, které uroní slzu, možná občas i nějaký ten čtenář, ale většinou pláčou spíš nade mnou než nad příběhem jako takovým.

Ostatní ega, která nade mnou přebírají vládu, už nejsou tak výrazná, za krátkou zmínku stojí snad ještě „cestující“ a „milovník.“ V roli cestujícího pátravě pokukuji v dopravních prostředcích po svém okolí a jakmile se někde něco šustne, nelením a přesunu se tam. Sám sebe podezírám, že nějakým nevědomým způsobem provokuji své okolí k činům, které bych mohl zúročit v budoucím článku. Zúčastnění cestující mě však rychle prokouknou a zimprovizují nějakou scénku, aby ode mě měli pokoj.

„Milovník“ se na štěstí pro čtenáře příliš neprojevuje a pokud už ano, tak v dost umírněné formě. Zřejmě se jedná o nějakou podvědomou autocenzuru tohoto mého alter ega, které si je dobře vědomo, že pokud by se projevilo naplno, jeho výplody by nebyly publikovatelné.

Kladu si otázku, která ze složek mé rozštěpené osobnosti má navrch právě teď, když dopisuji tento článek. Možná by nebylo od věci to zkonzultovat s psychiatrem, ten by mi určitě odpověděl, zda jsou to zbytečky mého pravého já nebo některá z mých vedlejších osobností. Pokud by se mi podařilo narazit na opravdu dobrého odborníka, mohl by mě zavřít do psychiatrické léčebny, aby mě podrobil pečlivému zkoumání. Pro mě samotného by byl takový pobyt veskrze přínosný, setkal bych se tam s celou řadou zajímavých lidí a načerpal spoustu námětů na budoucí články. Dokonce se troufám tvrdit, že by tam mohlo vzniknout nějaké moje další vedlejší já, které by se s čerstvými silami a s velikou vervou pustilo do psaní.

Tak držte palce, vážení čtenáři, ať se mi takového odborníka psychiatra raději nepodaří najít. Dovedete si představit tu hrůzu, kdybyste to potom po mně měli číst?