Zpověď manželky kvartálního alkoholika

„Josefe, minule jsi mi sliboval, že už se toho chlastu ani nedotkneš, a teď jsi to udělal znovu. Jestli konečně nepůjdeš na léčení, tak se s tebou rozvedu, a to si piš, že naše děti už neuvidíš!“

Byla to kombinace zoufalství, vzteku a vzdoru, co se mnou cloumalo po dalším, už ani nevím kolikátém alkoholovém excesu mého manžela. Tentokrát po návratu z dvoudenního tahu rozmlátil naše auto, že prý ho ta červená barva vždycky štvala a pořídil si takové, jen aby mi vyhověl. Pak mě seřval do děvek a malou Ivču s Michalem do parchantů, tvrdil, že je mám s někým jiným. Není to pravda, vždyť jsou mu obě tolik podobné. Jeho zuřivost se vystupňovala natolik, až jsem nahonem sebrala děti a jen tak bez čehokoli s nimi utekla ke svému ovdovělému tátovi.

Moc dobře vím, jak tohle u Josefa probíhá, takže jsem se za dva dny odvážila podívat zpátky domů. Pochopitelně sama, a byla ve mně malá dušička, nevěděla jsem, co všechno Josef ještě stihl rozmlátit nebo jestli se nakonec neudusil vlastními zvratky. Krom spousty střepů po celém bytě a hlubokých rýh v kuchyňské lince jsem už další škody neobjevila, Josefa jsem našla spícího v zaneřáděné manželské posteli, a nebýt zvyklá, udělalo by se mi při pohledu na něj a na tu spoušť špatně.

Ze zkušeností jsem dobře věděla, co bude následovat, teď už jsem se ho bát nemusela. Poklidila jsem, jak se dalo a nechovala se přitom zrovna tiše, věděla jsem, v jaké je fázi a jak se zachová, až ho to probudí. Když se tak stalo, dočkala jsem se od něj jako obvykle záplavy odprošování, sebeobviňování a slibů, že dá všechno do pořádku a na flašku se už nikdy ani nepodívá. Tohle mi sliboval, už ani nevím kolikrát, tak jsem na něj zaútočila s tím léčením nebo rozvodem v naději, že tam, když ne kvůli mně, tak kvůli dětem konečně nastoupí. On mi to slíbil už poněkolikáté, nikdy dřív svůj slib nedodržel, ale tentokrát ano.

***

Pamatujete se na film Dobří holubi se vracejí s Vladimírem Menšíkem? Josef se vrátil z prvního léčení jako vyměněný a já bláhová doufala, že se vše konečně změní a my začneme žít jako normální lidé. Vydržel to víc než rok, ale pak do toho spadnul znovu. On nikdy nechlastal denně, většinu času se choval jako zodpovědný chlap, který miluje svou rodinu a udělal by pro ni všechno, ale když to něj tak jednou za dva měsíce přišlo, tak se změnil ve zvíře. Ne ve zvíře, to bych těm němým tvářím křivdila, změnil se v netvora.

No a teď to začalo nanovo, nebudu se opakovat v popisu jeho řádění, řeknu jen, že napoprvé po léčení jsem mu to dokázala po slibech a zapřísahání ještě odpustit. Brzy jsem poznala bláhovost svého počínání, ale pořád jsem trochu doufala v obrat, tak než abych se na něj i s dětmi konečně vykašlala, vzpomněla jsem si na ty Dobré holuby a donutila Josefa, aby šel na léčení znovu. Vlastně se mu ani moc nedivím, že to přijal s pokorou, zřejmě si uvědomil, že je to jeho poslední šance, jak o nás nepřijít.

***

„Proboha, co teď bude s dětmi, jestli to nepřežiju? Josef se sice za pár dní vrátí z druhého léčení, ale spolehnout se na něj nemůžu, pokud do toho spadne znovu, tak obě skončí v děcáku. Jsou ještě příliš malé, než aby to zvládly samy, navíc jdou akorát do puberty a můj taťka na tom není zdravotně tak, aby se o ně mohl postarat.“

Asi jsem v tom všem shonu a stresu manželky alkoholika zapomněla na sebe. Dostavily se problémy, které mě až teď dohnaly k doktorovi a diagnóza byla neúprosná. Další vyšetření, chemoterapie, ozařování, naděje sotva padesát procent.

„Mám to říct dětem? Musím, nemohu je toho milosrdně ušetřit, vždyť vůbec nevím, co bude,“ rozhodla jsem se. Možná jsem byla v tomhle slabá a měla je té rány aspoň na čas ušetřit, ale stejně by se to dřív nebo později dozvěděly. „Ale co s Josefem? Po neděli přijde domů, nepoloží ho to natolik, že zase sáhne po flašce?“ Další dilema.

Možná byste se v mé situaci zachovali jinak, ale já to řekla všem. Napřed dětem, a pak hned Josefovi, jakmile jsem ho měla zase doma.

„Ničeho se neboj, maminko, určitě se uzdravíš a my ti budeme se vším pomáhat.“ Vlastně ani nevím, jestli mě reakce mých dětí překvapila. Vyděšené sice byly obě, ale zachovaly se na svůj věk nezvykle dospěle. „Proč?“ Kladla jsem si otázku, „tušily to snad?“ Možná ano a byly vůči mě vnímavější než já samotná, ale spíš jsem časem došla k názoru, že za celá ta těžká léta života s tatínkem alkoholikem předčasně dospěly.

Zato Josef zareagoval na mé sdělení o zákeřné chorobě poněkud jinak. Svým způsobem jsem ho chápala, zřejmě se z druhého léčení vrátil plný optimistických předsevzetí a plánů na konečně spokojený rodinný život, a s takovou ránou nepočítal. Místo mě se psychicky zhroutil on, a než aby mě dokázal podporovat, musela jsem držet já jeho. Tedy aspoň zpočátku, už, už jsem si myslela, že sáhne zase po chlastu, ale pak se v něm něco zlomilo.

Nezapomenu na ono ráno, když se najednou probudil jako vyměněný a prohlásil: „Tvá nemoc mi otevřela oči, Jiřinko a já teď teprve vidím, co všechno jsem tobě a našim dětem prováděl, jaké jsem vám dělal peklo ze života. Věř mi, že kdyby to bylo v mých silách, vzal bych tvou nemoc na sebe, abych všechno odčinil.“

***

Po šesti létech:

Nakonec jsem to zásluhou moderní medicíny, své vůle a podpoře Josefa i dětí ustála, a teď už zas funguju normálně. Nebudu zde popisovat strasti své léčby a ani to, jak se ve mně střídaly pocity naděje a zoufalství. Je to za mnou, cítím se zdravá, jen mě vždy trochu bodne osten obavy, když mám jít jednou za půl roku na kontrolu.

I Josef se drží, od počátku mojí léčby se alkoholu ani nedotknul. Říká se, že pokud do toho někdo jednou spadne, už se toho nikdy úplně nezbaví a až do konce života zůstane abstinujícím alkoholikem. Takže se o něj stále podvědomě trochu bojím, ale věřím mu, že to vydrží. Tedy spíš snažím se mu dávat najevo, jak mu věřím. Podobně jako on se mi stále říká, že už se mi ta ošklivá nemoc nikdy nevrátí, ale já na něm poznám, že úplně jistý si tím není.

Kladu si otázku, na kterou nikdy nedostanu odpověď a vlastně ani nevím, jestli bych ji chtěla znát. Kdybych nebyla onemocněla, dokázal by se Josef vzdát svého pití? Nicméně vím, že takové kdyby v životě neplatí, je třeba žít dneškem a jít stále dál.