Zpověď jedné obyčejné ženské

Bylo mi šestadvacet a do těhotenství jsem se nijak nehrnula. Chtěla jsem si nejdřív vybudovat kariéru, ke které bych se mohla vrátit záhy poté, až někdy v zatím neurčitém a mlhavém budoucnu porodím.

A též jsem si chtěla užít volného života ve dvou se svým Ondřejem, se kterým jsme se teprve před půlrokem vzali. Ne, že bych o dítě nestála, ale bylo mi jasné, že jakmile se narodí, převrátí se náš život naruby a už to nikdy nebude takové jako nyní. Jenomže Ondřej byl jiného názoru, sice mě nechtěl do ničeho tlačit, ale neustále básnil o tom, jak se těší na tatínkovskou roli. Byl v tom tak vytrvalý, že se mu podařilo mě svou nedočkavostí nakazit a já se rozhodla, že si pro něj připravím překvapení. Antikoncepci jsem vysadila, aniž bych mu to předem řekla, pak možná zafungovalo kouzlo klidu šumavské dovolené a mně se podařilo otěhotnět hned napoprvé.

„...A na rodičovskou dovolenou půjdu já,“ uzavřel Ondřej své díkuvzdání vůči mé osobě poté, co jsem mu tu radostnou novinu sdělila. Nicméně těhotenství dokázalo pořádně zpřeházet můj žebříček hodnot a po několika roztomilých sporech dvou zamilovaných lidí jsem si tu mateřskou prosadila já. Lukášek nám sice dal zabrat oběma, ostatně jako každé miminko novopečeným rodičům, ale byli jsme šťastní a radovali se z každého jeho pokroku.

Jenomže tohle štěstí nám vydrželo akorát tři roky, přesněji do chvíle, než se Ondřej zbláznil. Ne, neodvezli ho ve svěrací kazajce do Bohnic, jeho ztráta rozumu spočívala v něčem úplně jiném. Zbláznil se do ženy, která byla mladší než já, snad krásnější, určitě neopotřebovanější a možná i šikovnější nebo chytřejší, a pokud ne doopravdy, tak v jeho očích rozhodně ano. Dala mu zapomenout na lásku k nám dvěma, na zodpovědnost vůči rodině a on k ní utekl navzdory mým prosbám, výčitkám a dalším formám protestu zhrzené manželky.

Nakonec jsem se zařekla a u vědomí, že když to zvládly jiné, zvládnu to i já, jsem ho vyrazila ze dveří se slovy: „Tak si běž a už se nevracej!“ Ve finále jsem mu byla paradoxně vděčná, že mě tehdy k tomu těhotenství přiměl, protože takhle jsem nebyla sama, ale zůstal mi Lukášek, moje štěstíčko. Kromě Lukáška mi po Ondřejovi zbyli i jeho rodiče, kteří na něj byli kupodivu naštvanější než já a kteří mi v té době nenahraditelným způsobem pomáhali, když mí vlastní rodiče žili už řadu let v Kanadě.

***

Do smrti nezapomenu na hrůzyplné únorové odpoledne, když bylo Lukáškovi osm let. V té době jsem byla domluvená se sousedkou, jejíž dcerka chodila s Lukáškem do stejné třídy, že se budeme podle směn v práci střídat ve vyzvedávání dětí ze školy a odpoledne o ně pečovat, než se ta druhá vrátí domů. Fungovalo to skvěle až do chvíle, kdy Lukáškovi spadla čepice na přechodu frekventované hlavní silnice. Zjistil to v momentě, když už byli v pohodě na druhé straně, nerozhlédl se, nepřemýšlel a bezhlavě, aniž mu v tom sousedka stačila zabránit, se rozběhl zpátky. Skončilo to tragicky, přijíždějící řidič dodávky dostal při prudkém brždění na namrzlé vozovce smyk a srazil Lukáška čelem vozu tak nešťastně, že mu způsobil komplikovanou zlomeninu páteře.

Nedovedete si představit zoufalství matky, které doktoři oznámí, že přes veškerou péči včetně několika operací zůstane její dítě navždy na vozíku ochrnuté od pasu dolů. Myslela jsem si, že se zblázním, v duchu jsem proklínala jak sousedku, přestože mi bylo jasné, že v daný moment nemohla nic udělat, tak toho řidiče, před přechodem měl být pozornější, a hlavně silničáře, že se neobtěžovali posolit tu námrazu, která tam byla už několik hodin. Jenomže vztekem a zlostí nic nespravíš a mně nezbylo, než se smířit s novou skutečností, zatnout zuby, jet dál a časem si zvyknout. Vlastně jsem mohla být ráda, že to můj syn přežil, mohlo to dopadnout hůř, raději nedomýšlet.

Nejradši bych byla zůstala doma, ale nebylo to možné, neměli bychom z čeho žít. Přiznání příspěvku ze sociálky se  muselo na úřadech nějaký čas uležet, a stejně by nás to ani s alimenty od Ondřeje neuživilo. Jakožto matka samoživitelka jsem neměla prakticky žádné úspory a netuším, jak by to s námi dopadlo, kdyby mi opět nepomohli Ondřejovi rodiče. Oba byli celkem čerstvě v důchodu a nabídli mi, abych pustila svůj pronajatý byt, s Lukáškem se nastěhovala k nim, že se mi o něj budou starat. Takže pak se to s mým platem a jejich penzí dalo jakž takž zvládnout. Dokonce i přes navýšení výdajů, které souviselo s pořízením všech pomůcek pro dítě, upoutané na vozíku.

Ještě za jednu věc jsem Ondřejovým rodičům vděčná, nejen mně, ale hlavně Lukáškovi obrovským způsobem pomohli celé to těžké období zvládnout i po psychické stránce. Ten kluk, ač je měl rád už ode dřív, si je v té době vyloženě zamiloval. Navíc dědečkovi se nějakým záhadným a mně nepochopitelným způsobem podařilo v Lukáškovi probudit zájem o jeho vlastní profesi, která pro mě byla španělskou vesnicí. 

***

Dnes už je Lukášovi dvaadvacet, stále bydlíme u Ondřejových rodičů, ale naše role se trochu obrátila. Jsou staří a jakkoli se snaží, neobejdou se bez mé pomoci. Přirozenější by možná bylo, kdyby jim pomáhal jejich syn, ale ten se tam objeví tak jednou za kvartál, aby si od nich odvezl zavařeniny z malé zahrádky za domem. Je to stejně zvláštní, dělali je celý život, on je od nich dostával už za našeho manželství, teď je pro nás všechny dělám já a jemu, chlapovi, který ode mě kdysi utekl, jich pokaždé pár přenechám.

A Lukáš? Dělá tu prapodivnou profesi, kterou mu vštípil jeho dědeček, vyrábí počítačové programy. Pracuje převážně na dálku z domova a je natolik žádaný, že si pro něj často někdo přijede, aby ho odvezl na nějakou konzultaci, seminář nebo nevím na co ještě. Navíc k tomu všemu stíhá studovat vysokou, a když mu žertem říkám, aby to nepřeháněl, jen se směje a tvrdí, abych se mu do toho nepletla, že mu to přináší naplnění. Má pravdu, kluk jeden.

Ještě vám prozradím perličku na závěr. Asi před pěti roky mě najednou po létech chtěl zpátky Ondřej. Prý se s tou svou proti mně mladší a krásnější ženou rozešel (neřekl přímo, že mu utekla, ale to bych ho nesměla znát) a prý, jestli bych se s Lukášem nechtěla nastěhovat do jeho nového bytu. Odmítla jsem ho, co taky, napřed to dítě tak strašně moc chtěl, ale pak se na nás vykašlal a nestaral se, ani když bylo nejhůř. Maličko jsem mu to oplatila a řekla, že nejsem volná, takže do toho svého nového bytu odtáhl sám a s nepořízenou. Nakonec jsem tak úplně nelhala, do klasického vztahu už sice nechci, ale mám takové vylepšené přátelství s někým, kdo je mi blízký a s kým se občas scházím, abych nezapomněla, že jsem pořád ještě ženská.