Zpověď introverta Jiřího

Moji rodiče si dlouho kladli otázku, jestli při mé výchově neudělali nějakou zásadní chybu. Já se totiž k jejich nelibosti už od útlého dětství choval ve srovnání se svými vrstevníky pasivně a stranil jsem se jejich společnosti.

Klidně jsem se třeba na pískovišti nechal obrat o hračku o rok mladší holčičkou, a než abych se s ní začal přetahovat, jako by to udělalo každé jiné dítě, rozbrečel jsem se a utekl se schovat k mamince. Přitom se mi naši nikdy nesnažili srážet sebevědomí, naopak mě chválili za každou drobnost, která se mi podařila. Dokonce nebyli ani nijak přehnaně úzkostliví, aby mi zakazovali něco, co bylo pro ostatní děti běžné.

V posledním předškolním roce mě rodiče poslali do mateřinky, přestože to v té době ještě dávno nebylo povinné, prostě chtěli, abych se tam trochu otrkal. Nedopadlo to valně, mně se tam nelíbilo a paní učitelka jim referovala, že mě jen stěží dokáže zapojovat do společných aktivit, bývám pasivní a nejradši si hraju sám. Když jdeme ven, tak než abych se zamíchal mezi ostatní děti, snažím se neustále držet v její blízkosti.

Před nástupem do první třídy se mnou naši dokonce zašli za dětským psychologem. Ten se jich napřed vyptal na rodinné poměry, pak je poslal do čekárny a se mnou zapředl dlouhý rozhovor o všem možném. Výsledkem bylo konstatování, že jsem psychicky naprosto v pořádku, stav mého vývoje odpovídá věku, jen jsem prostě ukázkově vyhraněný introvert. Doporučil našim, aby se mě snažili nasměrovat do takových aktivit, v nichž bych se jednou mohl prosadit jako solitér, a podporovat mě, pokud o nějakou takovou projevím zájem. Když jsme odcházeli, pohladil mě po hlavě a prohlásil, že by se vůbec nedivil, kdyby se někdy v budoucnu setkal s mými slavnými obrazy nebo významnými vědeckými pracemi.

Psycholog naše sice trochu uklidnil, ale pro běžný život malého školáka a jeho rodičů to nebylo moc platné. Spolužáci, zejména kluci, si brzy všimli mé společenské neobratnosti, začali se mi posmívat za kdejakou prkotinu, brát mi věci a podobnou šikanou mi znepříjemňovali život na každém kroku. Na prvním stupni jsem měl možná do určité míry štěstí, protože naší třídu vedla paní učitelka s maminkovským přístupem, která si dobře uvědomovala můj společenský hendikep a snažila se mi pomoct. Například tím, že mě posadila do první lavice a pokud to šlo, dávala mě za vzor ostatním. Jenomže už nebylo v jejích silách uhlídat, co se děje mimo vyučovací hodiny, kdy jsem to od spolužáků o to víc schytával.

Na druhém stupni to bylo ještě horší, dobře si pamatuji na svízelné období, kdy se na mě tři spolužáci snažili hodit krádež v samoobsluze, které se dopustili oni sami. Tehdy byli naši několikrát ve škole, ale třídní se za mě nijak nepostavila a radši byla ochotná věřit tvrzení těch tří proti mému jedinému. Řešilo se to dokonce na vedení školy, zachránil mě až zkušený ředitel, který si postupně pozval všechny zúčastněné žáky a jejich rodiče, udělal si obrázek a dobře rozpoznal, odkud vítr fouká. Výsledkem všeho byla ředitelská důtka těm třem a mé přeřazení do jiné třídy, kde naštěstí panovalo trochu klidnější prostředí.

Je jasné, že mě všechny tyto ústrky a nespravedlnosti trápily, ale součástí mojí introvertní povahy bylo i to, že jsem se s nimi nesvěřoval. Pokud něco došlo tak daleko, že se o tom naši dozvěděli z jiné strany a zeptali se mě, proč jsem jim to neřekl, tak jsem pokaždé dlouze mlčel a nakonec přiznal, že jsem se styděl je s tím zatěžovat.

Navzdory tomu, že jsem se nedokázal mezi své vrstevníky pořádně začlenit, měl jsem děti rád, ale trochu jiným způsobem, projevoval jsem k nim určité sociální cítění. Nezapomenu na okamžik, když jsem chodil do první třídy a my na odpolední procházce potkali nějakou maminku s asi patnáctiletým tělesně postiženým chlapcem na vozíku. Pak jsem se rodičů dlouze ptal, proč se ten kluk nechá vézt a nejde sám, a oni se mi snažili jednoduchým způsobem vysvětlit, že je hodně nemocný a nedokázal by to. Nakonec jsem doma namaloval obrázek těch dvou, jak jsou v lékařské ordinaci a pan doktor se chystá dát tomu chlapci injekci. „Ta ho uzdraví a on pak bude chodit sám,“ okomentoval jsem svůj výtvor dětským způsobem.

Ke konci základní školy jsem se profiloval spíš humanitním směrem, technické předměty mi moc nešly, rozhodl jsem se pro gymnázium s příslušným zaměřením a naši mě v tom podporovali. Byl jsem přijat a nastoupil do třídy, kde bylo přes dvacet děvčat a jen pět kluků. Dívky si samozřejmě hned zkraje začaly své „rytíře“ předcházet, ostatní čtyři kluci jejich přízně rádi využívali, ale já byl kvůli své introvertní povaze vůči tomu všemu imunní a holky si mě záhy přestaly všímat.

Ke konci třetího ročníku se stalo něco, co mi obrátilo naruby celý život. Naproti nám na patře bydlela taková zvláštní rodinka, otec byl pořád pryč, vrátil se jednou za čas a v jejich domácnosti vypuklo rodeo, které bylo slyšet na celý dům, pohádali se a asi i poprali. Matka byla alkoholička a nejvíc se opila vždy den poté, co otec zase zmizel. Přitom měli několik dětí včetně dvojčat, kterým byl tehdy ani ne rok. Těch dětí mi bylo líto, bývaly ušmudlané a špinavé, starší nevýslovně drzé a celá partaj dokázala znepříjemňovat život všem lidem v domě.

V osudný den jsem byl doma a doléčoval se z angíny. Najednou jsem zaslechl šílený jekot na chodbě, tak jsem vykouknul ven a uviděl, jak se z jejich bytu valí černý kouř. Matka se na mol opilá vypotácela ven a svalila na chodbě. Zevnitř se ozývalo nějaké vřeštění, tak jsem tam vběhnul a doslova vytáhnul z plamenů ta dvojčata, která byla zavřená v postýlce. Předal jsem je další sousedce, která už taky vyběhla na chodbu, do toho bytu jsem se vrátil ještě jednou a vynesl asi tříleté dítě, které bylo z neznámého důvodu zamčené v komoře. Když jsem vyběhl podruhé, tak už jsem se dusil čoudem a doutnaly na mě šaty, ale ta sousedka byla natolik duchapřítomná, že mě vtáhla do koupelny a uhasila sprchou.

Jejich otec se pak definitivně vypařil, matku zavřeli a chudinky děti skončily po dětských domovech. Ta záchrana mi sice přišla úplně samozřejmá, ale neobešlo se to bez následků, měl jsem popáleniny na tolika procentech kůže, že jsem málem nepřežil a dodnes mám na nejpostiženějších místech patrné jizvy. Ale po téhle příhodě jsem se, ani nevím proč, úplně změnil, jakoby ten oheň spálil veškerou mou uzavřenost a společenskou pasivitu.

„Páni rodičové, vezměte laskavě na vědomí, že udělám všechno pro to, aby ze mě byl dětský lékař.“ Prohlásil jsem hrdě a odhodlaně, jakmile jsem se vrátil ze špitálu. Rodiče vytřeštili oči, byli rádi, že jsem to vůbec přežil a teď jsem na ně najednou vyrukoval s tímhle. Poté jsem napřel veškerou sílu do realizace svého rozhodnutí. Otevřel jsem se svému okolí, jako bych se snažil dohnat vše zameškané, a už na medicíně jsem vedl studentskou skupinu, snažící se prohloubit lidské poznání o dětské chirurgii a ortopedii.

Dnes po mnoha létech mám svou vlastní rodinu, a profesní život jsem zasvětil dětské ortopedii. Naši zastárli, dávno odešli do důchodu a my s manželkou a dětmi k nim tak jednou za čtrnáct dní chodíme v neděli na oběd. To mě vždy požádají, abych jim povyprávěl pár střípků ze své praxe, a oni se občas nestačí divit, jak je ten svět malý. Před časem jsem jim povídal, jak se u mě v ordinaci objevil jeden z té trojice dávných spolužáků, kteří na mě tehdy na základní škole chtěli hodit tu dětskou krádež v samoobsluze. Poznali jsme se, ten člověk se mi po létech omluvil a potřeboval, abych mu zaléčil dcerku, která měla nějaké problémy s chůzí. „Nakonec to byla celkem banalita a já jsem si jistý, že se holka rozchodí, jen jsem ho trochu vystrašil, aby doma nezanedbávali cvičení,“ dokončil jsem své vyprávění tehdy při obědě a spiklenecky mrknul jedním okem.

Tuto neděli přijdou pro změnu moji rodiče k nám a já pro ně mám přichystanou jednu zbrusu novou historku. Při konzultaci nad případem jsem se setkal se stařičkým dětským psychologem, který stále ještě slouží a u kterého jsem byl tehdy dávno, než jsem začal chodit do první třídy. Naši si na to určitě vzpomenou, ale jak je znám, daleko víc se těší na vnoučka s vnučkou, kteří na rozdíl ode mě nejsou v dětském věku ani trochu pasivní a neprůbojní.