Zloděj za dveřmi

„Můj Franta tvrdí, že prý letos vůbec nepotřebuju dovolenou,“ pravila Maruška, jakmile jsme se usadili nad kouřícími šálky voňavé turecké kávy, doprovázené neodolatelnými větrníky.

„Jak to, dámo z nejkrásnějších, nechceš mi snad tvrdit, že máš doma tyrana, který ti nechce dopřát trochu toho zaslouženého odpočinku po celoroční pilné práci?“ Zahrál jsem překvapeného, i když jsem tušil, že za tím vězí nějaká Maruščina čertovina.

Ona mě prokoukla, bodejť by taky ne, když my chlapi jsme v ženských očích tak čitelní: „Ale kdepak tyrana, Honzo, jen jsem se prostě něčeho strašně vylekala a on si mě začal dobírat. Snažil se mi tvrdit, že pořádné leknutí natolik posílí nervovou soustavu, až hravě strčí do kapsy několikatýdenní volno. Já se nedala a pěkně jsem mu to spočítala, ale o tom až pozdějc. Teď ti povyprávím o tom leknutí, ale nesmíš se na mě zlobit, že je to jenom taková drobná a úplně obyčejná historka.“

„Však i obyčejné příhody dokážou mít své kouzlo, Maruško a jsou-li od tebe, tak o to větší,“ maličko jsem svoji společnici pošťouchnul. Ona se uchechtla, potrestala mou zvědavost pauzou na pomaličké vychutnání loku kávy a sousta zákusku, a teprve potom se pustila do vyprávění.

***

Kristýnu asi neznáš, viď, nepamatuju, že bych o ní s tebou někdy mluvila. Je to taková mladší rozvedená holčina, má malého předškolního kluka a celkem nového chlapa, kterého si nedávno přistěhovala do bytu. Dost se kamarádíme, ale toho svého mi zatím nestihla představit. Nu a tahle Kristýna na mě vyrukovala s prosbou, že spolu jedou poprvé takhle ve třech na týden na hory, a jestli bych prý nebyla tak hodná a neskočila jí zalít kytky.

„Maruš, byla bych ti moc vděčná, stačí, když se stavíš jedenkrát, tak v úterý nebo ve středu, já ti to ráda oplatím, až někam s Frantou vyrazíte,“ zatelefonovala mi. Já jí na to s radostí kývla, však bydlí ve vedlejším panelákovém vchodu, ona přiběhla s klíči a bylo dohodnuto. Znáš mě a víš, jakou jsem, měla jsem radost, že ji můžu potěšit spácháním maličkého dobrého skutku.

Co ti mám povídat, Honzo, ty se mě sice pořád snažíš přesvědčovat o opaku, ale nic naplat, jsem stará bába (Maruška napřáhla ruku s dlaní otočenou ke mně, abych jí nemohl skočit do řeči). A navíc sklerotická, co si myslíš, že se stalo v úterý? Mýlíš se, vidím ti to na očích, já na ty Kristýniny kytky dočista zapomněla. A víš, co se stalo ve středu? To už jsem si sice vzpomněla, ale večer jsem poprosila toho svého: „Franto, prosím tě, buď od té lásky, skoč ke Kristýně a zalej jí květiny. Já toho měla dneska v práci strašně moc a jsem utahaná jako koťata, co právě pořádala závody v lezení vzhůru po záclonách.“

Tomu mému holomkovi se ale nechtělo, tak hned přišel s výmluvou: „Maruško, nějak mě rozbolela hlava, tak tam zajdi radši sama. Víš přece, že chůze je nejlepší formou aktivního odpočinku.“ No sbíral si klučina, sbíral, ale mně to nebylo nic platné, a tak jsem vyrazila.

Konvička byla pěkně nachystaná v kuchyni na lince, a jak jsem se do toho pustila, musela jsem asi jako každá ženská Kristýnu v duchu pochválit, jak tam má pěkně naklizeno. Šlo mi to od ruky, za chvilku jsem byla hotová a vlastně jsem musela dát Frantovi tak trochu zapravdu, únava ze mě spadla jak mávnutím kouzelného proutku.

Pak jsem se chystala zpátky, v předsíni si půjčila z věšáčku dlouhou kovovou lžíci a pěkně vestoje jsem vklouzla do jedné boty. Když jsem se chystala nazout do té druhé, najednou se ozval zvuk, jakoby někdo rachtal se zámkem.

„Proboha, zloděj!“ Napadlo mě. A jak jsem byla napůl obutá a napůl bosá, zvedla jsem tu lžíci nad hlavu a chystala se, že jestli se tam někdo vloupá, tak ho rovnou praštím.

Dveře se najednou rozlítly a v nich stál chlap. Docela pohledný mladý mužský, ale na zádech měl batoh a v ruce tašku, tak jsem si myslela, že to má na věci, které se chystá ukrást. Já se ho šíleně lekla, až jsem z toho málem dostala infarkt. Jenomže on mě tam nečekal, překvapením pustil tašku na zem a vykoktal: „Proboha, ženská, co tady děláte?“

„Co vy tu děláte?“ Vykřikla jsem na něj a už, už jsem se ho chystala přetáhnout tím obouvacím náčiním.

„Já... já tady bydlím... teda u svojí přítelkyně tady bydlím. A na vás zavolám policajty, stůjte, ani se nehněte a tohle mi dejte.“ Napřed se zakoktal ještě víc, pak se vzpamatoval a vytrhnul mi tu lžíci z ruky.“

„Já zavolám policajty na vás, vy se ani nehně...“ Chtěla jsem mu odseknout a doufala, že ho se svejma kilama přeperu, jestli to bude nutné.

„Maminko, už je mi líp,“ skočilo mi cosi do řeči z poza rohu, a vzápětí se vynořila Kristýna s dalším batohem a se svým dítkem, které vedla za ruku.

„Jémine, Maruško, ty jsi zrovna tady, to seš strašně hodná, děkuju. My se museli vrátit dřív, protože kluk dostal horečku a já ti to zapomněla zavolat, promiň. Jo a tohle je můj Luboš, Luboši tohle je Maruška, jak jsem ti o ní vyprávěla.“

No, s Lubošem jsme na sebe na chvíli zírali s otevřenými pusami jak dvě napůl leklé ryby, ale pak jsme si podali ruce jako na seznámení a ve finále jsme se tomu zasmáli všichni tři. Vlastně čtyři, chechtal se i ten Kristýnin kluk, který byl už dost velký na to, aby pochopil, která bije.

Když jsem to pak doma vyprávěla Frantovi, tak si přisadil a řeknul mi tu větu, že pořádné leknutí natolik posílí nervovou soustavu, že letos nebudu potřebovat žádnou dovolenou. Ale já mu to, milánkovi, spočítala všechno dohromady: „Tak víš co, Frantíku, když seš na mě tak milej, tak si tu dovolenou zařiď sám. Hezky nějakou poznávačku, jak to máš rád a pěkně mě vezmi s sebou, aby tě měl kdo ohlídat, kdyby sis tam náhodou s něčím nevěděl rady jako minule v Portugalsku s objednáváním jídla.“ A zcela překvapivě jsem ho obejmula a vlepila mu pusu přímo na pleš.

Víš, Honzo, byla to taková hra dvou lidí, kteří jsou spolu už strašně dlouho, a přesto se rádi pošťuchují. Franta se na mě kouknul, chvilku se tvářil naoko provinile, ale pak se nafouknul pýchou a prohlásil: „To si piš, má drahá, že zařídím. Najdu nám takovou, kde se ti bude líbit a na kterou budeš s radostí vzpomínat ještě hodně dlouho.“ On totiž tohle obstarává hrozně rád, akorát mě přitom pokaždé zlobí a co nejdýl přede mnou tají, kam vlastně pojedeme.

A teď mi promiň, musím tě opustit. Kafe s větrníkem bylo sice fajn, ale já tomu svému zlatému holomkovi slíbila k večeři řízky, a ještě je nemám koupené.