Zkusme se navzájem chápat a respektovat své různé pohledy na život

Přečetl jsem si dva články, první od paní Ivany Dianové s názvem „Co chci od chlapa“ a druhý, v němž na něj zareagovala paní Irena Mikešová. Inu, nestačil jsem zírat.

Možná jsem článku od paní Ivany špatně porozuměl, ale chápal jsem ho jako snění. Snění, které se jí v současné době možná trochu plní, možná nikoli, a ona si to vše tak silně přeje, že se tváří, jako by se něco z jejích snů už stávalo realitou. Snění, které bylo oděno do slov, jež možná spíš než na oči veřejnosti patří do přítmí pozdních večerů v soukromí, těžko posoudit. Paní Ivana je zřejmě snílek, to je v životě krásné.

Pak se dostavila rekce paní Ireny. Ne, že by paní Ivanu nějak urážela, ale její řádky pravděpodobně nepochopila jako snění a oponovala jim popisem suché reality partnerského života. Velice výstižně popsala, jak to mezi partnery dost často chodí, své řádky okořenila příklady ze svého soukromí. Paní Irena je zřejmě realistka, to je pro život důležité.

V diskusích pod oběma články se pak odehrál „souboj“ snílků a realistů. Ti druzí měli zjevně navrch, našlo se dokonce pár takových, kteří se bez skrupulí obouvali nejen do sebe navzájem, ale i do autorek. Pravda, jsem-li realistou bez špetky romantiky, snílkům nerozumím, a neumím-li argumentovat jinak, tak je kritizuji. A naopak, jsem-li skrz naskrz snílek bez trochy reálného pohledu na život, svádí mě to obouvat se do realistů.

Osobně si nemyslím, že by paní Irena paní Ivanu přímo kritizovala, položila na pomyslný blogerský papír pouze svůj názor, úplně odlišný. Pokusme se my ostatní jít ještě o kousek dál a nekritizovat jednu ani druhou. Zkoušejme v životě chápat postoje, které nám nejsou tak docela vlastní, nebojme se je dokonce ochutnat. Jsme-li vyhranění realisté, zkusme se někdy trochu zasnít, třeba zjistíme, že je to krásné. Na druhou stranu, pokud je snění naší dominantou, dejme si někdy maličko práce podívat se na svět reálným pohledem, možná zjistíme, že je to užitečné.