Zkoušky pro získání českého občanství

V těchto dnech proběhla médii zpráva o tom, že naše republika od ledna příštího roku zpřísňuje podmínky cizincům pro získání českého občanství. Nejenže má být těžší zkouška z českého jazyka, navíc k ní má přibýt test z českých reálií, ze znalosti ústavy či historie.

Z pohledu do naší nedávné historie je jasné, že před rokem 1989 jsme byli na rozdíl ode dneška zemí, ze které lidé odcházejí. Mnozí utíkali na „západ“ před represemi komunistického režimu, a i když se jednalo o politické uprchlíky, leckde nebylo získání nového občanství samozřejmostí, bylo též třeba skládat zkoušky. Poté se situace obrátila a my jsme se zařadili mezi cílové země, podobně jako je například Francie nebo Švédsko.

Aniž bych chtěl, aby mé úvahy vyzněly xenofobně, Francii a Švédsko jsem vybral záměrně, protože obě tyto země mají v současnosti nemalé medializované problémy s přistěhovalci. Nebo spíš lépe řečeno s prapotomky přistěhovalců. Říká se, že lidé z přímé generace přistěhovalců si obvykle váží možnosti nového života v cílové zemi. Druhá generace, tedy jejich děti, ještě moc velké problémy nedělá, protože vyrůstala v prostředí vděku k nové vlasti, ale už jej sama nedokáže předávat dál. A snad právě proto ti prapotomci z třetí generace již žádnou úctu necítí. Často žijí nakumulovaní v chudinských lokalitách s procentem nezaměstnanosti značně převyšujícím průměr celé země, a tak se bouří, od státu požadují stejnou životní úroveň jako ostatní. O příčinách tohoto stavu, například nakolik je na vině kumulace v ghettech, jiná vrozená mentalita a podobně, se vedou letité spory, které nevedou k uspokojivému řešení.

Nicméně zpět k tématu zkoušek, jako podmínky k získání českého občanství. Jsou na místě nebo nikoli? Podle mého názoru samozřejmě ano, ale zároveň by měly být jen jakýmsi prvním krokem. Zkoušky by se měly skládat nejen ze znalosti jazyka, státních reálií, dějepisu a podobně, ale též z „kultury života.“ Z toho, že peníze se vydělávají prací, a od státu je dostávají jen ti, kteří pracovat nemohou, nikoli ti, kteří pracovat nechtějí. Z toho, že když člověk chce něco, co nemá, tak to neukradne, ale musí to získat poctivou cestou. Z toho, že můj soused, kolega, či náhodný kolemjdoucí není můj nepřítel, ale někdo, ke komu je třeba mít úctu. A tak bych mohl pokračovat dál...

Jenže tenhle první krok by samozřejmě nestačil. K tomu, abychom se nedočkali podobné třetí generace přistěhovalců jako v jiných zemích, by byl potřeba učinit ještě krok další. Výuku v duchu zkoušky z „kultury života“ přenést do škol a dle jejích myšlenek vychovávat děti, vnuky a pravnuky přistěhovalců.

Možná teď leckdo namítne, že nelze mít látku ve školách rozdílnou pro děti přistěhovalců a pro děti lidí, pro něž je české občanství odpradávna samozřejmostí. Však ano, vždyť i mnohým rodilým Čechům by taková výuka byla potřebná, odpusťte mi ten výraz, jak praseti drbání. A že by ve škole z předmětu „kultura života“ občas někdo propadal? Občanství by mu sice už nikdo nesebral, ale snad by i při tom propadnutí aspoň trošičku poctivosti nasál. I když vlastně nevím, možná jsem snílek...