Žila jsem proto, abych se starala o své blízké

V těchto dnech by Tonička oslavila sto páté narozeniny. Dovolte mi, abych vám nyní na prahu jara povyprávěl příběh této obdivuhodné ženy, která zasvětila život péči o své blízké.

„Jitko, miláčku, víš, jaký jsi měla těžký porod a že ti doktor nedoporučil další těhotenství. Opravdu si přeješ ještě jedno dítě?“ Zeptal se Václav své ženy, když bylo malé Toničce devět let. Její narození provázely vážné obtíže, Jitka tehdy ztratila mnoho krve a jen zázrakem přežila. Rozhodli se tedy s Václavem, že už další děti mít nebudou a Tonička zůstane jedináčkem. Nicméně čas dává snadno na těžké chvíle zapomenout a Jitka, která si vždy přála být vícenásobnou maminkou, podporovaná Toniččinou touhou po sourozenci, dospěla k názoru, že to ještě jednou zkusí.

Sešel se další rok s rokem a Tonička dostala, obrazně řečeno, k desátým narozeninám dva malé bratříčky, dvojčátka Filipa a Jakuba. Leč těžký osud nezvrátíš a je-li jednou něco psáno ve hvězdách, má se to i stát. Jitka nedožila ani šestinedělí a otec Václav s dcerou Toničkou a s jejími dvěma malými brášky zůstali sami. Tedy ne tak docela sami, na pomoc jim do jejich skromného pražského bytu ve Vršovicích začala dojíždět Jitčina maminka. Zdrcená ztrátou dcery, uhoněná péčí o svého po mrtvici nemohoucího manžela, dělala, co bylo v jejích silách, aby aspoň trochu odlehčila Václavovi, který docházel do zaměstnání coby nižší úředník, a školou povinné Toničce. Dalších tolik potřebných pomocných rukou žel nebylo, neb Václavovi rodiče skolila španělská chřipka již záhy po Toniččině narození, jeho bratr odešel za prací do Ameriky a nebožka Jitka žádné sourozence neměla.

Všední dny naší rodinky si byly podobné jako vejce vejci. Babička brzy ráno zaopatřila svého manžela, vyběhla z domku v nedaleké Uhříněvsi a nasedla na vlak, aby stihla dorazit do Vršovic před odchodem Václava do úřadu a Toničky do školy. Postarala se o dva malé kloučky, jako kdyby byli její vlastní a jakmile se Tonička vrátila ze školy, byla nucena odjet zpátky domů. Většina péče o Filipa s Jakubem ležela tedy na bedrech jejich desetileté sestry. Ta si, ač byla sama po mamince polovičním sirotkem, nepostěžovala ani jedinkrát, že by ji ti dva malí kloučkové obrali o její vlastní bezstarostné dětství. Jen po večerech si tajně poplakala do polštáře po mamince, ale o brášky se starala, jako kdyby byla sama jejich rodičkou.

Předčasně dospěla, krom péče o brášky se naučila vést celou domácnost a byla to právě ona, kdo místo Jitky vítával večer utahaného Václava po návratu ze zaměstnání. „Táto, odpočiň si, určitě jsi měl náročný den,“ říkávala mu větu, kterou si od maminky pamatovala ještě z doby před narozením brášků. Naservírovala mu skromnou večeři nebohatých lidí, poklidila, na chvilku si sedla a spokojeně pozorovala tátu, když si šel s kluky pohrát a pak je uložil k spánku. Občas se uhříněveskému dědečkovi přitížilo, potom to měla Tonička ještě náročnější, nemohla do školy a o brášky se starala celý den až do večera.

***

Léta plynula dál, Tonička vychodila školu, šla do učení na krejčovou a svoje brášky vypravila do první třídy. Před válkou nastoupila do svého prvního zaměstnání, plnila příkazy přísné a náročné šéfové. Pak nemocný uhříněveský dědeček zemřel, a když poté vršovický byt, patřící německému majiteli zabrali pro své potřeby nacisté, odstěhovala se s tátou a s brášky do domku za babičkou. Neměli to jednoduché, ale kdo za války měl? Byli rádi, že přežili. Po válce došlo ke změnám, Václav už úřednické místo nesehnal a nastoupil jako průvodčí na lokálních železničních tratích, pracoval ve směnách. Babička zestárla a už jen skromnými silami dokázala pomáhat s péčí a výchovou Filipa s Jakubem, které Tonička dovedla až do dospělosti.

Kluci se osamostatnili, babička odešla za dědečkem, Václav si po létech našel novou partnerku a znovu se oženil. A Tonička? Najednou byla volná, najednou se nemusela o nikoho starat, najednou nevěděla, co sama se sebou. Prožila pár krátkých vztahů, ale žádný z nich jí nevyšel. Ani nemohl, ona se totiž za všechna ta léta naučila žít s myšlenkou: „Já žádného cizího muže nechci, žiju pro rodinu a proto, abych se starala o své blízké.“

A tak to byla právě Tonička, kdo pomáhal Filipovi, když se mu rozpadlo první manželství, žena mu utekla s jiným, on byl na pokraji zhroucení a chtěl se zabít. Tonička se o něj postarala, vzala si ho k sobě, dodala mu nových sil a dokázala ho přesvědčit, aby si našel takovou partnerku, se kterou stojí za to žít. Postarala se i o Jakuba a jeho ženu, když on po těžké automobilové havárii zůstal na vozíku a ona dlouhé měsíce bojovala o život, aby nepodlehla svým zraněním. Nakonec se i zásluhou Toniččiny péče dali natolik dohromady, že si mohli pořídit potomka a normálně žít. K posledku Tonička pečovala i o svého tatínka Václava poté co zestárl, podruhé ovdověl a v poslední fázi svého života se bez její pomoci nedokázal obejít.

***

Přišlo jedno z prvních jar nového tisíciletí a stařičká stále čiperná Tonička oslavila jednaosmdesáté narozeniny v uhříněveském domku, ve kterém trávila podzim svého života. Přijeli za ní oba bráškové se svými rodinami, domek byl plný radosti dospělých a veselého výskotu dovádějících vnoučat. Když se rodinka konečně rozjela do svých domovů, Tonička pomalu poklízela a najednou ji zalil zvláštní pocit. Byl to pocit bilancování naplněného života, ve kterém vnímala štěstí, že mohla žít pro své nejbližší. Přiblížila se půlnoc a s tímto pocitem ulehla Tonička k spánku.

Nad ránem se zdál Toničce zvláštní sen. Procházela v něm nadpozemsky nádhernou krajinou. Když lehkými kroky kráčela cestou podél hlubokého lesa, objevil se nejprve zajíc, pak liška a nakonec laň. Nikdo nikoho nelovil, ani nepronásledoval, zvířata se shlukla kolem Toničky a vytvořila jí doprovod. Když přecházela louku s hustou sytě zelenou trávou, zaslechla nad sebou ptačí švitoření a k jejímu průvodu se přidal párek pěnkav a několik sýkorek. Poté se přiblížila ke starobylému stavení, opodál stál úl, ze kterého vylétl roj včel a počal Toničce s mírným hukotem kroužit nad hlavou.

Tonička obklopena všemi těmito tvory došla až k tomu stavení a uviděla lidskou bytost, která se jí s rozzářenýma očima vydala v ústrety. Poznala v té bytosti svou maminku Jitku, která kdysi dávno zemřela krátce po porodu Toniččiných brášků.

„Toničko, vítej,“ objala ji maminka. „Děkuji ti za vše, co jsi udělala ve svém životě tam na zemi, když já už musela odejít. Toničko, teď počkej a podívej,“ ukázala maminka na nedaleký zalesněný kopec.

Všechno ztichlo, zajíc, liška i laň se zastavili a otočili své hlavy směrem, kterým maminka ukázala. Pěnkavy a sýkorky usedly do koruny stromu a zahleděly se také tam. I roj včel se za letu ve vzduchu zastavil, všichni ti malí tvorečkové na místě třepetali křídly a vzhlíželi též tím směrem.

Pojednou nad zalesněným kopcem vyšlo slunce. Tonička viděla, že je úplně jiné než to, které znala ze světa, odkud právě přišla. Zářilo všemi barvami, i těmi, které nikdy nespatřila a ani si je nedovedla představit. Svítilo jasně, ale neoslňujícím světlem, pohled do jeho paprsků byl nesmírně povznášející. Sálalo silným žárem, ale nespalovalo, příjemně hladilo a prohřívalo Toniččinu pleť.

Pohled do toho krásného slunce Toničku ujistil, že se jí nezdá jen obyčejný sen, ale že její duše vystoupila ze svého pozemského těla, do kterého se už nevrátí. Poté se rozhlédla kolem sebe, zvířata už byla pryč, odběhla do lesa, odlétla do luk a do úlu. Tonička znovu objala svou maminku. Najednou s jistotou věděla, že patří právě sem, odsud se kdysi narodila do svého pozemského života. Sem se nyní vrátila a tady je její skutečný domov. V místech, kde není žádná nenávist ani zlo, která jsou prostoupena láskou a přátelstvím, a v nichž může přebývat jen ten, kdo se oprostil ode všech protivenství.