Ženský jsou drahý!

„Honzo, co si představíš pod slovem lodičky?“ Zeptala se mě Maruška nad šálkem vonící kávy a lahodným větrníkem. Snažila se přitom tvářit mírumilovně, ale nenápadný záblesk jejích očí prozrazoval úplně jiné emoce.

Vsadil jsem na tu mírumilovnost a odpověděl popravdě, co se mi vybavilo jako první: „Víš, Maruško, před několika léty jsme byli se Soňou na Červené Lhotě, koupili si lístky na nejbližší volnou prohlídku zámku a zbyla nám asi hodina času. Tak jsme si pronajali pramičku a příjemně se projeli po malebném rybníku, který ten zámek obklopuje...“

„No jo, Honzo,“ skočila mi Maruška do řeči, „nedostala jsem tě. Ty seš nenapravitelnej romantik, ještě mi řekni, že jsi vesloval, zatímco se Soňa pohodlně opřela a vychutnávala si sluneční paprsky.“ Maruška na podtržení svých slov spojila ruce za hlavou, na moment se zaklonila a nasadila blažený výraz. Pak se však zamračila a řekla: „Ale já chtěla od tebe slyšet něco úplně jinýho. A jestli chceš odčinit své faux pas, že ses mi netrefil do myšlenek, tak tiše seď, poslouchej a nech mě vyprávět, co jsem si musela vyslechnout včera při obědě.“

Krásným zralým dámám není radno odporovat, zvlášť ve chvíli, když si u nich člověk udělá vroubek. A tak jsem s vidinou dalšího Maruščina příběhu zmlkl a s chutí se zaposlouchal do jejího vyprávění.

***

Včera měla kolegyně v kanceláři dovolenou, tak jsem šla na oběd sama a přisedla si ke třem klukům z technického oddělení. Normálně s nimi bývá sranda, tihle lidi mají svůj specifický trochu drsnější smysl pro humor, určitě to znáš od vás. Jenomže, Honzo, tentokrát nevtipkovali, nýbrž řešili aktuálně výbušné téma cen energií.

„My máme doma kotel na dřevo, kterej se v případě potřeby dá přepnout na elektriku,“ prohlásil naštvaně Luboš. „Nadělal jsem si zásobu dřeva, takový velký polena, který když tam večer naložím, tak vydržej až do druhýho dne, takže tu elektriku vůbec nepoužívám a ušetřím. Jenomže moje žena prohlašuje, že to s těma polenama neumí, a jakmile někam odjedu, tak to pokaždý okamžitě přepne a já se pak nemůžu doplatit.“ Načež se Luboš zatvářil jako kakabus, mimoděk naznačil gesto rukou, kterou si nesl sousto do pusy, to spadlo zpátky do talíře a pocákalo mu tričko.

Po Lubošovi se ozval Rudolf a jeho tón byl opatrnější, spíš omluvný: „No, já to mám podobně. Jsme napojený na dálkový topení, snažím se ušetřit a bejt to na mně, ještě bych letos nezapnul radiátory. Jenomže kvůli manželce nemůžu, ona je s klukem na mateřský, a aby nebylo maličkýmu zima, kohouty musej bejt otevřený naplno.“

Třetí z partičky techniků byl Zdenda, který je pověstný svým staromládenectvím. Až doposavad mlčky žvýkal svůj oběd, potutelně se usmíval pod fousy, teda pod nakřivo zastřiženého kníra a teďka se najednou zeptal zdánlivě úplně mimo kontext: „Pánové, co si představíte pod slovem lodičky?“

„Lodičky?“ Zamyslel se Rudolf. Pak se mu rozněžnily oči a pravil: „Náš maličkej má takový srandovní lodičky do vody, a když ho večer koupáme, tak s nima dovádí a směje se u toho na celou koupelnu.“ Pak ale zvážněl: „Jenomže si nedovedete představit, kolik na to manželka vyplácá každej den teplý vody.“

Luboš si zamyšleně pucoval ubrouskem flek na triku a procedil skrz zuby: „Já si pod lodičkama nepředstavím vůbec nic, ale moje platební karta dostane hysterák a maže se schovat do kouta.“ Načež loupnul očima po lodičkách, které měla obuté jedna kolegyně z obchodního, co zrovna procházela kolem našeho stolu.

„Vidíte, pánové, ženský jsou drahý!“ Prohlásil triumfálně Zdenda, „kdybyste zůstali svobodný jako já, nemuseli byste to řešit a byli byste za vodou.“ A s definitivní platností odložil příbor do prázdného talíře.

„Tak to ti teda povím, kamaráde,“ přisadil si Luboš a loupnul po mně očima, mezulán jeden.

„Jak který, pánové, všechny určitě ne,“ snažil se zachránit situaci Rudolf a podíval se na mě omluvně. Jenomže promluvil natolik tiše a neprůbojně, že to bylo k ničemu a já cejtila, Honzo, že musím zasáhnout na obranu našeho něžného pokolení.

Začala se ve mně vařit krev, takhle nás házet do jednoho pytle přece není možné. Ale zachovala jsem dekorum, též už jsem dojedla, pečlivě si otřela ústa ubrouskem a pak jsem pomalu protáhla: „Ale copak, copak, pánové, vaše ženy se nepodílejí na výdajích domácnosti? Tvoje manželka, nechodí do práce?“ šlehla jsem po Lubošovi pěkně zostra, „a ta tvoje nepobírá mateřskou?“ zeptala jsem se Rudolfa o fous mírnějším tónem. Pak jsem trhla hlavou směrem ke Zdendovi, aby i on dostal svůj díl: „Vždyť byste bez nás drahejch ženskejch shnili jak v ňáký jeskyni, podívejte se na něj.“ A taky jsem měla proč, Honzo, Zdenda byl nejmíň tři dny neoholený, měl na sobě zmačkanou ušmudlanou košili a jeho vlasy neviděly hřeben nejmíň čtrnáct dní. Navíc je o něm krom staromládenectví notoricky známo, že má doma takový bordel, že by tam s ním nevydržela ani ta nejposlednější bezďačka od hlavního nádraží.

Načež jsem se zvedla, popadla svůj tác a co nejladnějším krokem, jaký mi dovolí tahle moje kila (Maruška si přejela rukama po svých krásně oblých bocích), jsem odkráčela středem. Když jsem se po nich nakonec ještě ohlídla, seděli tam všichni tři s otevřenými pusami a zírali na mě. Co, zírali, Lubošovi lítaly z očí blesky jako při pořádné bouřce a Rudolf se díval pod stůl, nejspíš by tam nejradši zalezl, aby to vypadalo, že tam vlastně vůbec není. A Zdenda, Honzo, co si myslíš, že udělal Zdenda, který to svojí hláškou celé vyprovokoval? Nevíš viď? Tak já ti to teda řeknu, Zdenda odkudsi vyčaroval půlku ulomeného hřebenu a snažil se jím tam u toho jejich stolu nad prázdnými talíři učesat. Marně, samozřejmě, jak jinak. 

***

Maruška zmlkla a bylo na ní znát, že vystřílela svůj arzenál slov a ulevilo se jí ze včerejšího prožitku. Na kratičký okamžik se zatvářila provinile, snad měla pocit, že to trochu přehnala, nevím. Pak se usmála svým nezaměnitelným lišáckým úsměvem, dosrkla zbytek kávy a pravila: „Honzo, vlastně jsem ráda, že ses zmínil o té Červené Lhotě, budeme se tam muset s Frantou vypravit. A dneska to tady platím já... Ne, počkej, nesnaž se mi odporovat, my ženské občas potřebujeme mít pocit, že vy chlapi netáhnete všechno za nás.“