Zemřela steskem

S Maruškou jsme se sešli den před Silvestrem, tedy v době když už byly všechny cukrárny a kavárny zase zavřené. Dali jsme si cestou z práce kafe venku na stojáka u stánku s pečivem, foukal studený vítr a oběma nám bylo chladno.  

Chtěl jsem tu vzácnou dámu potěšit a zahřát na mysli nějakým obvyklým komplimentem, jak se mi se svou plnoštíhlou postavou moc líbí, ale ona jen odmítavě mávnula rukou: „Honzo, já vím, že to myslíš dobře, ale dnes mi, prosím tě, nic takového neříkej. Víš, včera jsem se dozvěděla o jednom hrozně smutném případu, a jestli chceš pro mě něco udělat, tam mi dovol, abych ti ho vyprávěla.“ Usmál jsem se na ni. Jenom tak zlehoučka, jako když chceme někomu naznačit, že jsme připraveni sdílet s ním jeho trápení: „Maruško, povídej, prosím.“

Maruška usrkla ze svého kelímku a dala se do vyprávění.

***

Zemřela moje stará nevlastní teta, Honzo. Vlastně ani nevím, jestli jí můžu říkat teta, byla to maminka první manželky mého bratrance a bylo jí jednadevadesát. K posledku žila v domově seniorů  v... ne, to městečko nebudu prozrazovat, jestli tohle moje povídání vydáš, někdo by si to mohl špatně vyložit a myslet si, že to zavinil tamní personál. Ještě než se bratranec rozvedl, tak jsem se s tou rodinou vídala a vlastně se stýkáme pořád, protože oni mi nic špatného neudělali a já jim taky ne. Tuhle tetičku jsem viděla naposledy před necelým rokem, stavila jsem se u ní s její dcerou v tom domově. Jenomže ona mě nepoznala. Po fyzické stránce byla na svůj věk ještě celkem dobrá, akorát nemohla chodit, ale psychicky na tom byla dost špatně.

Když jsme přišli k její posteli, chvíli se na nás bezvýrazně dívala svýma stářím vybledlýma očima, jakoby bloudila myšlenkami někde ve svém mládí. Pak se najednou po její vrásčité tváři rozprostřel úsměv poznání, ona rozpřáhla ruce, objala se se svou dcerou a pravila: „Jé, Leničko, to jsi ty. Já jsem tak šťastná, že jsi za mnou přišla, už jsi tu nebyla nejmíň půl roku.“ Pak se podívala na mě a zeptala se dcery: „A tohle je naše sousedka, viď?“ Obrátila se ke mně a optala se: „Nezapomněla jste zavřít naše slepice, jak jsem vás o to včera prosila, paní Hejná?“

Potom si ty dvě povídaly, držely se za ruce a já mohla vidět, jak tetička v přítomnosti Lenky přímo rozkvetla. Dokázala se orientovat v dávných časech, občas se dcery zeptala, jak jí to jde ve škole a jestli už pokukuje po chlapcích. Jenže jakmile se řeč stočila na současnost, byla zmatená a nepamatovala si ani to, co se stalo před několika dny. Honzo, já stála v nohách její postele a spíš než abych byla smutná z tetiččina stavu, měla jsem takový příjemný pocit, jak je aspoň chvilku šťastná, když může být se svou dcerou.

„Vidíš, Maruško, takhle je to pokaždé,“ povzdychla si Lenka, když jsme odešly. „Chodím sem za maminkou nejmíň dvakrát do týdne, jakmile mi to čas jen trochu dovolí, ale ona si to nepamatuje a myslí si, že jsem tu nebyla bůhvíjak dlouho. A nikoho jiného než mě nepoznává. Paní Hejná bydlívala vedle nás na vsi, když jsem byla malá holka a pokud bylo potřeba, dohlídli jsme si na hospodářství. Ani nevíš, jak ráda bych měla maminku doma, ale není to možné. Musí být neustále pod dohledem a mohlo by se jí něco stát, když tam nejsem.“

Honzo, když jsem s tetiččinou dcerou Lenkou mluvila někdy v říjnu, tak se mi rozplakala do telefonu. Říkala mi, jak se během jarního zákazu návštěv v domovech seniorů její maminka psychicky hrozně zhoršila kvůli tomu, že se s ní nemohla vídat. Když o tom mluvila s jejich doktorem, tak ten jí povídal, že zejména u starých lidí je fyzická kondice úzce svázána s psychikou a že se sám obával, jestli to její maminka dokáže přežít. Ona tehdy prakticky přestala jíst, postupně byla čím dál, tím dezorientovanější, nebavila se s personálem a začala se pomočovat.

Pak ke konci jara, když se to uvolnilo a Lenka tam za ní poprvé přišla, tak se zhrozila, v jakém ji našla stavu, přestože se tam o ni snažili pečovat co nejlíp. Lenka mi doslova řekla do telefonu: „Maruško, já byla zoufalá, maminka vypadala jako kost a kůže, nepoznala ani mě a skoro ze sebe nevypravila jediné slovo. Dělala jsem, co jsem mohla, na úkor všeho ostatního za ní chodila skoro každý den a strašně dlouho trvalo, než se dostala do stavu, v jakém byla před začátkem pandemie. Víš, Maruško, když už byla maminka konečně lepší, tak jsem si řekla, že tohle se už nesmí nikdy zopakovat. A teď...“ Lenka se mi na chvilku odmlčela v telefonu, „...teď to začalo znovu, zase tam za ní nesmím a jsem z toho zoufalá.“

Honzo, po tom říjnovém rozhovoru jsme si Lenkou často volaly a ona mi říkala, že je to s maminkou čím dál tím horší. Byla tak zoufalá, že se dokonce snažila uprosit sestřičky, aby ji za ní aspoň na chvilku pustily, i když se to nesmí, ale ty jí z pochopitelných důvodů nemohly vyhovět. Jakmile se to zas trochu uvolnilo, tak si hned nechala udělat test, ten byl podmínkou, aby se tam mohla dostat. Tak moc se těšila, že maminku zase uvidí, až se na chvilku zapomněla bát, v jakém ji nalezne stavu. O to větší šok... Honzo, promiň (Maruška na chvilku přerušila svoje vyprávění a otřela si oči). O to větší šok zažila, když přišla k její posteli, s maminkou to bylo ještě o moc horší než tehdy na jaře.

No, Honzo, je to celé hrozně smutné a já to teď radši trochu zkrátím. Lence se už podruhé nepodařilo z toho maminku vytáhnout, protože ta stará paní, když se nemohla vídat se svou dcerou, tak to vzdala. A, jak jsem se včera od Lenky dozvěděla, tak na Štěpána zemřela. Honzo, za všechno může ta pandemie, ale ji nezabil ten vir, tetička zemřela steskem. Je mi to strašně líto... Promiň, že ti tady tak bulím.

***

Maruška zmlkla a hleděla na mě měkkým pohledem zvlhlých očí. Podíval jsem se na ni, vzal obě její zimou prokřehlé ruce do svých a zmohl se na pouhé: „Maruško, já vím. Je to strašně smutné a když to tak vezmeš, nikdo ani nedokáže spočítat, kolik lidí dopadne stejně jako ta stará paní. A ty se kvůli tomu netrap, jsi hrozně hodná holka, že té Lence pomáháš.“

Maruška po mých slovech znehybněla jako socha a její měkký pohled najednou ztvrdnul, až jsem se vylekal, jestli jsem neřekl něco špatného. Pak promluvila: „Honzo, děkuju, že jsi mě vyslechnul, teď jsem se rozhodla, už vím, co udělám. Zítra mám volno, hned jak teď přijdu domů, tak Lence zavolám. Nabídnu jí, že za ní přijedu, se vším jí pomůžu, a když si to bude přát, zůstanu tam s ní až do neděle. Franta to pochopí, jednoho Silvestra beze mě vydrží a já nemůžu dopustit, aby Lenka v tomhle stavu uvítala Nový rok sama.“

Pak už jsme se s Maruškou rozloučili, popřáli si to, co se na přelomu roku obvykle přává a já si ten kompliment vůči ní nakonec přece jen neodpustil, byl o pokladech v lidských srdcích. Do mysli se mi vrátil klid a jistota, že v Maruščině přítomnosti bude té paní Lence určitě aspoň trochu líp.