Že já se neučil na právníka

Nebýt líný, trochu se snažit, překonat nechuť k humanitním oborům, které mi nikdy moc nešly, vykašlat se na techniku a studovat práva, mohl jsem dnes být za vodou.

Sice bych si v mládí musel projít nějakými těmi koncipientskými místy nebo jak se tomu říká, ale teď už jsem mohl mít dávno svou soukromou kancelář. Vydělávat tisíce za každou konzultaci, desetitisíce za právnický úkon. Kdybych byl šikovný, mohl ze mě být advokát, který bez skrupulí obhajuje zločince. Nemyslím takové ty malé ryby, co ukradnou pár drobných, ale ty, jejichž jména vídáme často na titulních stránkách bulvárních plátků.

Být ještě šikovnější, mohl jsem se stát dokonce soudcem. Patřit k té šedé eminenci, kterou poslouchá i vláda a která si vynucuje zpětné dorovnání platů už bez toho tak vysokých, že se o tom ostatním ani nezdá.

Jenomže peníze nejsou všechno a bůh ví, jestli bych mohl být šťastný. Musel bych dělat práci, která mě nebaví, jednat s lidmi, kteří by čekali na každou chybičku, aby mohli „zle kousnout.“ Život by šel jinou cestou a neměl bych okolo sebe přátele, které mám rád a na něž se mohu spolehnout. Možná bych zrovna teď seděl někde v kanceláři a nemohl psát článek. Když bych zvedl oči, neviděl bych svou drahou, jak si hraje s fotkama, u levé ruky by mi roztomile nepřekážela předoucí Linda.

A tak, suma sumárum, jsem rád, že jsem byl tehdy v mládí líný. Díky tomu si teď mohu hrát s obrázky, s písmenky a v práci se svou oblíbenou technikou. Navíc se až na výjimky nemusím s nikým přít a mohu si dopřát luxusu snažit se dělat radost svému okolí.