Žárlivá ženská

Když se nad tím zpětně zamyslím, je mi jasný, že Lída byla žárlivá úplně od začátku. Jenomže tehdy jsem byl zamilovanej, nedocházelo mi to a kajícně musím přiznat, že mi ten její přemrštěnej zájem byl naopak příjemnej.  

Nakonec trochu žárlivosti má v sobě asi každej, komu na jeho protějšku záleží. Mně by se taky nelíbilo, kdyby se Lída začala tahat s nějakým jiným chlapem, ale co je moc, to je moc.

Dám vám příklad. Dělám v naší firmě technika, takže si asi dovedete představit, jak lítám z místa na místo, když mě lidi volaj, že jim něco nefunguje. A že když se třeba hrabu ve stávkující tiskárně a za mnou nervózně stepuje šéf, že už to fakt potřebuje vytisknout, tak ten hovor od Lídy prostě nemůžu přijmout. Když jí pak zavolám zpátky, jakmile mám volnou chvilku, tak si nedokáže odpustit poznámku, že jsem byl určitě u ňáký kolegyně a bůhví, co jsem s ní dělal. Ne, není to od Lídy jenom takový rejpnutí z hecu, ta holka to myslí fakt vážně. A mě to štve, protože jednak na žádný úlety ani zálety nejsem a taky kvůli ní samotný, protože ji mám rád a nechci, aby se takovejma nesmyslama trápila.

Vlastně jsem pořád trochu ve střehu, nejspíš od tý doby, co mi Lída našla na mikině dlouhej blonďatej vlas. Ten den jsem zrovna jako na potvoru přišel pozdějc domů, protože jsme se po práci stavili s klukama na jedno. Lída si toho vlasu všimla, jakmile jsem si v předsíni svlíknul kabát a nedovedete si představit, jakou mi vyrobila scénu. Muselo to bejt slyšet na celej barák a já se pak ráno styděl, když jsem se srazil u výtahu se sousedem. Nejhorší na tom bylo, že jsem zezačátku ani netušil, jak se mi na tu mikinu ten vlas dostal, takže jsem se ani nedokázal bránit a jen pořád dokola opakoval, že jsem v tom nevinně. Došlo mi to až druhej den, když mi ráno volala kolegyně Blanka, že jí ten počítač pořád zlobí. Zaběhl jsem k nim do kanceláře jako den předtím, sedl si na její židli, taky jako den předtím, opřel se o její opěradlo a... A v tu ráno mi to docvaklo. No, já fakt nemůžu za to, že Blance trochu padaj ty její dlouhý světlý vlasy a zůstávaj na tom opěradle. No a od tý doby jsem nervózní a pokaždý, když jdu domů, tak se furt prohlížím, jestli zas někde něco nemám.

Když jsem jednou v nacpaný tramvaji načuchnul parfémem od ňáký vymóděný Rusky, ze který se ten smrad táhnul na sto honů a lepil na každýho, tak bylo doma zase zle. Ale to už jsem nevydržel a trochu se ozval, že jako jestli mi nevěří, tak s ní nemusím bejt. Ne, nemyslel jsem to ani zle, abych Lídě ublížil a ani vážně, že bych jako chtěl od ní odejít. Jen mi trochu rupnuly nervy, protože jsem už nevěděl, jak se mám bránit. No co, rozbrečela se, byla nešťastná a já pak nadával akorát sám sobě, že jsem měl radši držet hubu a v klidu si poslechnout ten její další žárlivej výstup.

Jak jsem se před chvilkou zmínil o tom odejití, to víte, že mě to taky napadlo. Že bych si jako mohl najít nějakou jinou a zbavit se toho věčnýho stresování. Jenomže to bych si byl musel rozmyslet dřív, teďka, co máme kluka, už to prostě neudělám. Klidně si o mně myslete, že jsem blbej, ale než abych je opustil, radši budu ty Lídiny žárlivý scény snášet dál. Tohle je totiž to jediný, co mi na ní vadí a přitom je mi jasný, že asi taky nejsem bezchybnej.

***

Takže, vážení, takhle to u nás chodilo donedávna a před půl rokem se všechno úplně otočilo. Jsem strašně rád, že se tak stalo, ale už vůbec nejsem rád, za jakejch to muselo bejt okolností. Takže popořádku.

Byl konec léta, takovej horkej den, já se v práci utrhnul trochu dřív, dal si s Lídou spicha, že jako spolu vyzvedneme našeho čtyřletýho kluka ze školky a zajedeme za město na nějaký koupání. Šli jsme od školky k autu, měl jsem ho zaparkovaný o kus dál přes hlavní, protože to tam bylo rozkopaný. Lída vedla kluka za ruku, něco jsme si povídali, když v tu ránu se proti nám zpoza rohu vynořila nějaká mladá skoro nahatá ženská. No, ona teda nebyla úplně nahá, ale měla na sobě takový průsvitný letní šaty, skrz který jí prosvítal něco, zač se fakt nemusela stydět.

No já vím, jsem jen chlap, tak se mi na ni ty oči stočily tak nějak automaticky, snad jsem i trochu pohnul hlavou, prostě jsem se nedokázal ohlídat.

Lída si toho pochopitelně všimnula, probodla mě pohledem a spustila na mě na celou ulici: „Já věděla, že ji znáš a určitě s ní něco máš! Jestli chceš, tak si za ní rovnou utíkej a nech nás tady samotný!“ A ještě po mně šlehnula pár dalších podobných vět v tomhle smyslu.

Ta holka, co šla proti nám, se na nás jen zaraženě koukla a pálila si to pryč, jako by jí u zadku hořela koudel.

Náš mladej uviděl, jak u země letí barevnej nafukovací balónek s namalovanou žirafou, kterej asi ulítnul nějakýmu dítěti v nedaleký ZOO. Vytrhnul se nadávající Lídě z ruky, rozběhnul se za tím balónkem jak splašenej, nekoukal a letěl do ulice, po který se k nám akorát řítil nějakej auťák.

Lída ztvrdnula, jak se vyděsila, tak se vůbec nedokázala pohnout.

Já skočil, normálně jsem hodil rybu do tý ulice po našem klukovi akorát před ten auťák, jehož šofér s vytřeštěnejma očima brzdil a snažil nám vyhnout. Kluka jsem stačil čapnout v pase, šoupnout směrem k chodníku, pak už jsem akorát cejtil šílenej náraz, zatmělo se mi před očima a víc si toho nepamatuju.

Když jsem se zase probral, ležel jsem v ňáký posteli, bylo šero, okolo mě blikaly přístroje, z ruky mi čouhala hadička a šíleně mi třeštila hlava. Vedle tý postele jsem zaznamenal pohyb, rozostřeným pohledem uviděl Lídu a jediný, co jsem v tu chvíli ze sebe dokázal vypravit bylo: „C... co náš Zdenda, proboha, je... je živej?“

Jó, kluk byl živej a zdravej, akorát měl odřený koleno, jak jsem ho z tý ulice šoupnul zpátky, tak to s ním vzal přes obrubník. Zato já měl krom různejch škrábanců otřes mozku jako hrom a rozmašírovanej kotník.

Nebudu to dál rozvádět, teď po půl roce jsem už zas v pohodě, jen mám ještě v tom kotníku pár šroubů a trochu kulhám. Ale i to se prej časem spraví. No a Lída, ta je jak vyměněná, jako by v ní ten šok uvnitř něco přepnul. Nežárlí. Ani navenek, že by mi dělala scény a ani se tím uvnitř neužírá, to bych poznal, na to jsme spolu už dost dlouho. Prostě je z ní fantastická ženská, víc toho snad říkat nemusím, asi jsem do ní po těch létech podruhý zamilovanej.