Zanadávejme si na Pražáky!

Muž s léty poctivě vypracovaným pivním břichem se zhluboka napil zlatavého moku, hlučně odložil půllitr na stůl, otřel si ústa do rukávu, rozhlédl se po lokále a výhrůžným hlasem pravil: „Doufám, že tady není žádnej Pražák!“

Užívali jsme si se Soňou týden dovolené na Šumavě v příjemném penzionu v lůně přírody poblíž Nýrska. Byl konec srpna, vraceli jsme se z výletů s košíky plnými hub, určených k usušení a následnému doplnění zásob až do příští sezóny. Po dobré domácí večeři, připravené manželkou majitele ubytovacího zařízení jsme na chvilku zůstali dole, zahráli karty, probrali právě uplynulý den, spřádali plány na další a přitom nasávali místní atmosféru.

Vlevo od nás seděl pár mladých lidí, naproti babička s vnučkou a napravo stály dva stoly, obsazené partou starších lidí. Neseděli po několika dvojících, jak to obvykle bývá, nýbrž překvapivě odděleně, dámy zvlášť a pánové zvlášť. Holky měly před sebou sklenky s vínem a švitořily o všem možném, od vaření, přes děti až někam k hodnocení poslední módy stran barvení nehtů a vlasů.

A pánové? Jeden by čekal sport a fotbal zvlášť, snad politiku, možná potichu ženské, aby je manželky neslyšely, a tak podobně. Ale kdepak, kluci sjednotili noty a monotematicky se předháněli v nadávání. Láteřili na všechno a zejména na Pražáky. Ten nejhlučnější se zbytkem mastných vlasů a s nejvypracovanějším pivním břichem se zhluboka napil zlatavého moku, s bouchnutím odložil půllitr na stůl, otřel si ústa do rukávu, rozhlédl se po lokále a výhrůžným hlasem pravil: „Doufám, že tady není žádnej Pražák!“ V místnosti rázem nastalo ticho, že by se dalo krájet, špendlíček bys slyšel spadnout na zem. Břicháč se zatvářil vyzývavě a vyčkával.

Pár mladých lidí nalevo od nás mu nevěnoval nejmenší pozornost, ti dva měli oči jen jeden pro druhého a cosi si spolu potichu vrkali. Ani babička s vnučkou na břicháčova slova nezareagovaly, neb se pilně věnovaly hře v pexeso. Malá vyhrávala a velká se na ni přejícně usmívala. Jak tam ten člověk seděl, čekal a čekal, jestli se najde někdo ochotný zvednout jeho hozenou rukavici, tak mi ho přišlo až líto a řekl jsem si, že když chce divadlo, ať ho tedy má.

Jakoby tažen neviditelnými nitkami jsem pomaličku povstal ze židle, zcela bez jakéhokoli výrazu se mu podíval do očí a tiše jsem prohlásil: „Já se tak jmenuju.“

Čekal jsem, že to pán vezme jako nahrávku na smeč a s humorem mi odpálí něco peprného, třeba, že to mě neomlouvá, protože jméno a bydliště vyjde nastejno. Leč nedočkal jsem se. Břicháč zjevně nevěděl, jak má s mou lakonickou informací naložit. Ztvrdnul v rysech, zblednul, zrudnul, mlčky pootevřel ústa a v jeho očích se ustrašeně kmitla nevyslovená otázka: „Proboha, vy mě teď vytáhnete ven a tam se budeme prát?“

Nechal jsem ho ještě pár vteřin zrát, ale pak mě to divadlo přestalo bavit. Věnoval jsem mu lehce ironický úsměv, mávnul rukou a uklidnil ho slovy: „Neřešte, to je dobrý.“ Načež jsme se se Soňou sebrali a vylezli před penzion, abychom se před spaním vykoupali v chladivých stříbrných paprscích nádherně zářícího Měsíce.

O dalších večerech až do konce dovolené se scénka v restauraci opakovala jen s jednou drobnou obměnou, pánové sice vesele nadávali dál, ale ze svého repertoáru vypustili spílání na Pražáky. Ukázalo se, že každý z hostů si přijel tamní pobyt užít po svém. Babička zjevně chtěla zpříjemnit své vnučce konec prázdnin, zatímco my s manželkou lenošivě procourali týden po lesích a přilehlých hradech a zámcích. Zamilovaná dvojice ho pro... nu, nebudu zacházet do detailů, možná ti dva pracovali na potomkovi a chtěli u toho mít klid od civilizace. Ještě bych pochopil, že dámy z oné partičky si tam přijely pořádně poklábosit, ale jet někam pronadávat celý týden jako jejich chlapi, to už mi hlava nebere. To bych radši zůstal sedět doma, však víte na čem a tušíte, že gauč, křeslo ani židli rozhodně na mysli nemám.

***

Kromě části dětství, prožitého u babičky v Posázaví a posledních zhruba dvaceti let, strávených pro změnu v Polabí, jsem značnou část života bydlel v Praze. Navíc tam prakticky denně jezdím do práce, takže naši metropoli dost znám a Pražákem jsem tak trochu nejen svým příjmením.

Je tam všechno. Vyšší platy, ale ceny jak sviňa, co si vyděláte víc než jinde, to tam hned zase pěkně utratíte. Před nedávnem si v naší vesnici kdosi otevřel bistro a nasadil v něm ceny jako na Staromáku, za kafe se zákuskem ve dvou tam chtějí pomalu pětikilo. Lidé po první návštěvě vesměs říkají „jednou a stačilo,“ počítám, že tem podnik vydrží ještě pár týdnů, pak bude muset setsakra zlevnit, jinak přijde na buben.

Odsud mi to veřejnou dopravou trvá do práce asi hodinu, v Praze mi stačila necelá půlhodinka. Jenomže to jsem měl kliku, Pražákovi, co bydlí někde na Libuši a dělá třeba v Měcholupech ani ta hodina nestačí. Když to zkusí autem v dopravní špičce, dopadne ještě hůř.

Kulturu sice máte v Praze pěkně po ruce, ale když se vrátíte z divadla v jedenáct, chcete se vyspat na druhý den a sousedka nad vámi v karamelkách vytírá do půl jedné laminátovou plovoučku nebo dlaždičky, máte smolíka. A to už vůbec nemluvím o tom, když místo vytírání pořádá mejdan. Tady na vsi sice máte divadla, kina a koncertní síně poněkud z ruky, ale když se vrátíte, tak vám nikdo nedupe nad hlavou a můžete klidně spát. Navíc taková vesnická tancovačka taky není tak úplně od věci.

Takhle bych mohl pokračovat ještě hodně dlouho, prostě každá lokalita má své, ať už do plusů, tak i do mínusů. Takže lepší než nadávat na Pražáky, Brňáky nebo třeba na lidi z nejzapadlejší Horní Dolní Zlámané Lhoty, je zkusit si tam žít a srovnávat až potom.

Však se podívejte kolem sebe a zavzpomínejte na místa, která jste u nás navštívili. Vždyť celá ta naše domovina česká, moravská a slezská je přece krásná a záleží na každém z nás, jaký její kout si zvolí ke svému bydlení.