Zafunguje zákaz vstupu „pouze“ otestovaným lidem do restaurací?

V poslední době se uvažuje o zavedení podobného modelu, jaký už funguje v některých zemích a jímž je znemožnění vstupu do restaurací a na různé akce lidem, kteří jsou sice otestovaní, ale covid neprodělali a ani nejsou očkovaní.

Mohlo by toto opatření pomoci v našich podmínkách v boji proti covidu?

Již zhruba čtrnáct dní nám tady fungují zpřísněná pravidla pro návštěvu restaurací a dalších stravovacích zařízení, pokud se chceme nadlábnout nebo popít, musíme se prokázat bezinfekčností. Tedy dle systému OTN, certifikátem, že jsme buď očkovaní, otestovaní nebo že jsme tu proradnou chorobu s maximálně daným časovým odstupem prodělali. Opravdu to funguje? A bude to fungovat líp, pokud z OTN vyhodíme to T? Odpovědi na tyto otázky zkusme hledat ve zkušenostech, které jsem za těch posledních zhruba čtrnáct dní nasbíral.

Zkraje minulého týdne jdeme ve čtyřech po práci do nejmenované restaurace na pražském Smíchově a já jsem trochu zvědavý, jak se k tomu novému opatření postaví personál. Usedneme ke stolu, přispěchá k nám usměvavá mladá blonďatá servírka a nechá si od nás ukázat QR kódy z Tečky z mobilů. Souhlasně pokývá hlavou, QR jen letmým pohledem skoukne, nepídí se po tom, zda jsou opravdu z Tečky nebo zda jsme si je ofotili bůhví odkud, a přijme naší objednávku.

Týž večer, když se vracím domů, nechám si příliš velkou časovou rezervu a čekání na bus na Černém Mostě vyplním krátkou návštěvou malé hospůdky. Dojdu k výčepnímu pultu, pozdravím a poprosím o jedno. Servírka tentokrát nikoli blonďatá, nýbrž tmavovlasá a ne tak mladá jako ta na Smíchově, i když neméně hezká, se mě omluvně zeptá: „Máte nějaké potvrzení?“ Odpovím, že ano, rozepnu bundu a chystám se vyštrachat mobil z náprsní kapsy. „To je dobrý, nehledejte to, vždyť vás znám, my se teď musíme takhle ptát,“ zarazí ona dáma pohyb mé ruky a s úsměvem splní mé přání. Stran pitiva, samozřejmě, žádat po ni něco důvěrnějšího bych si coby plachý člověk ani netroufnul.

O týden později, opět na Smíchově vlezu do takového toho maxikrámu, kde je uvnitř spousta malých krámků a celé jedno patro je vyhrazené pro jezení a pití. Napadne mě to rozdělit, udělám výjimku, jídlo si dám nezdravě v jednom řetězci rychlého občerstvení a zapít to půjdu o kousek vedle, kde čepují normální české pivo.

„Tady nebo s sebou?“ Ptá se mě ohledně jídla mladičký hošík, který zřejmě ani není číšníkem jako takovým, nýbrž nějakým brigádníčkem. Jakmile odpovím „tady,“ vyžádá si potvrzení s tím, že chce vidět, dokdy mi to platí. Projedu tedy tečku až do „podrobností“ a ukážu mu to. Zkontroluje datum, ale už nezkoumá, jestli je ten záznam v Tečce opravdu můj nebo jestli jsem si náhodou neřekl nějakému kamarádovi, aby mi „půjčil ke stažení“ QR kód ze svého certifikátu. Možná to ani zkoumat nemůže, protože to by po mně musel chtít občanku, na což nejspíš nemá právo.

Pohltím tedy ten sterilní kus smaženého kuřete s přepálenými hranolky, no nic moc, tak přejdu k ob, ob vedlejšímu pultu, abych to zapil. Tam obsluhuje taková vytáhlá dlouhovlasá zrzka a snaží se vysvětlit dvojici cizinců, že to „without a certificate“ (bez potvrzení) rozhodně nepůjde. Cizinci zprvu zřejmě netuší, co se po nich vlastně chce, po kratší konverzaci stylem „rukama nohama“ jim to dojde a začnou se dohadovat mezi sebou. Zrzka se mezitím obrátí na mě, optá se, čeho si žádám a aniž by chtěla taky nějaký „certificate,“ naplní mi sklenici nápojem o něco světlejší barvy, než jsou její vlasy. Nápoj byl rozhodně chutnější a zdravější než to jídlo před chvilkou.

Jestli vás to nudí, vydržte, pomalu se chýlíme k závěru. Ten se odehrál právě uplynulý pátek, když proběhla dlouho plánovaná akce, jíž se zúčastnilo několik desítek lidí. Jedna moje kamarádka přijela již odpoledne z daleka, tak jsem pro ni skočil na nádraží a nabídl jí svou nudnou společnost, než celá akce vypukne. Skočili jsme si ukrátit čas do jedné nejmenované restaurace v centru Prahy a počítali s tím, že budeme stran OTN kontrolováni. Kamarádka automaticky položila na stůl kartičku s příslušným potvrzením, a když se objevil hladovými hosty uhoněný spěchající číšník, ani nevím, jestli si jí všimnul (myslím té kartičky, sympatické kamarádky si všimnul určitě, aby jí jako správný číšník mohl vyplnit její kulinářské přání). Jedno však vím jistě, a to, že po mně stran OTN nic nechtěl, jakožto ani po dvou dalších příchozích, kteří za námi dorazili později.

Co se týká vlastní plánované akce pro několik desítek lidí, tak ta byla velice příjemná, děkuji... Vlastně pardon, to sem nepatří, bavíme se přece o kontrolách hostů v restauracích. Každopádně jsme byli už předem upozorněni, že potvrzení bude bezpodmínečně nutné a bez něj nás tam nepustí. Přišlo nás víc najednou a vítající číšník kontroloval jednomu po druhém ona potvrzení. Když došla řada na mou maličkost, ukázal jsem mu záhlaví svého záznamu v Tečce s dotazem, zda chce rozkliknout QR kód a podrobnosti, načež on, možná ho tlačil čas, se spokojil s tím, že je to záhlaví zelené, tudíž platné.

Nu a to je asi tak všechno, nezmínil jsem se akorát o návštěvě cukrárny s Maruškou (varuju vás, článek si neodpustím), která ohledně kontroly OTN nevybočovala z výše popsaných variant. Takhle nějak to tedy chodí v Praze a já nejen z vlastních zkušeností vím, že plus mínus platí pravidlo „čím menší město nebo obec, tím volnější přístup ze strany poskytovatelů stravovacích služeb.“ Zodpovězení otázek, nakolik jsou tyto kontroly smysluplné a účinné v boji proti covidu, nakolik může pomoci, pokud testovaní lidé nebudou do restaurací vůbec smět, nechám na vaší úvaze, názoru a zdravém rozumu.

Celý článek jsem se snažil podat co nejnestrannějším způsobem, protože sporů mezi „popírači“ covidu a jeho „svědky“ či mezi nesmiřitelnými zastánci a odpůrci očkování nebo opatření, tu máme daleko víc, než je zdrávo. Nechci ohledně těchto sporů naší rozdělené společnosti přilévat olej do ohně a budu vám velice vděčný, pokud se k tomu podobným způsobem postavíte i v případných diskusních příspěvcích.

Závěrem si už jen nasypu popel na hlavu před těmi čtenáři, kteří ode mě nejsou zvyklí na články tohoto typu, a slíbím (můžete mi věřit, nejsem politik), že příště se zase vrátím ke svým obvyklým fádním tématům. Kočky, Maruška, vztahovky, legrácky, a tak dál, však víte.