Žádáme cestující, aby dodržovali ustanovení přepravního řádu!

„Honzo, prosím tebe, vytáhni mě aspoň na chvilku ven, já už to doma nemůžu vydržet.“ Můj kamarád Bedřich byl bezmála tři měsíce odtržený od běžného života. Podstoupil ortopedickou operaci, špitál, rehabilitaci, a pak domů.

Nic proti rodinnému krbu a starostlivé manželce, ale čeho je moc, toho je příliš a Bedřich už nutně potřeboval vyvenčit. „Fajn, Béďo, jakmile vypadnu z práce, skočíme na večeři a dvě pivka, to ti snad tvoje drahá dovolí. Dopajdáš se na zastávku tramvaje?“ Odpověděl jsem mu zvesela do telefonu, neb taková prosba od kamaráda se neodmítá.

„V pohodě, Honzo, popadnu ty svoje francouzské hole, na tramvaj to mám dvě minuty, popojedeme pár stanic a odtamtud už je to jen nějakých padesát metrů.“ A bylo domluveno.

No jo, fajn, ale jeli jste někdy pražskou tramvají v odpolední špičce, ausgerechnet, když byla zpožděná? Nástupní ostrůvek přeplněný tak, že z něj lidé málem přepadávají do kolejí i do jízdního pruhu, a když to konečně přijelo, uvnitř taky nebylo zrovna volno.

„Chlape, běž první, já tě budu jistit, aby tě zezadu nikdo nesrazil,“ pokynul jsem Bedřichovi ve chvíli, když lidé vystupovali. Pak jsme se začali všichni hrnout dovnitř, jenomže ouha, pan řidič zřejmě usoudil, že už to moc dlouho trvá a začal bzučet, jakože nám ty dveře zavře před nosem.

Instinktivně jsem natáhnul ruku a silou je přidržel, akorát když se chtěly zavírat. V ten moment totiž zrovna nastupoval taťka se dvěma dětmi, jedno už měl uvnitř, druhé na schůdcích a sebe venku. Řidič začal zběsile zvonit, ale já nepustil. Situaci, kdy takhle malé dítko odjelo a rodič zůstal vyvřený venku jsem už jednou zažil a rozhodně jsem si ji nechtěl zopakovat ani v roli diváka. Navíc pohled na skřípnuté francouzské hole nebo dokonce na dveřmi slisovaného kamaráda s operovanou nohou jsem si taky chtěl odpustit.

No nic, nakonec se žádné drama nekonalo, nacpali jsme se tam všichni, ale já si těsně před tím neodpustil poněkud nesouhlasné zamávání na řidiče. Sice pochybuju, že se zrovna koukal do zrcátka, ale kdyby náhodou, tak ať mu laskavě docvakne, co všechno se mohlo stát. Béďa byl usazen klasickým „pane, pojďte si sednout,“ já se zavěsil nad něj, tramvaj se rozjela a uvnitř nastal takový zvláštní přecpaný klid. Nikdo nikoho neobtěžoval, nikdo nic nevykřikoval, všichni byli tak nějak rádi, že se vezou.

„Žádáme cestující, aby dodržovali ustanovení přepravního řádu!“ Rozčísla poklidnou atmosféru plechová lady z amplionu nad Béďovou hlavou. Tedy přesně řečeno řidič stisknul příslušný knoflík, aby nám přehrál zrovinka tohle bůhvíkolikáté přikázání dopravních podniků.

„To bylo na tebe, Honzo, dopustil jsi se smrtelného hříchu v podobě blokování dveří a ten bůžek v řidičské kabince tě teď za to trestá,“ ušklíbl se Béďa. Jó, on je holt odevždy šprýmař a humor ho neopouští ani ve vypjatých situacích.

„Stydím se, hluboce se stydím, kaju se a slibuju, že už to nikdy... totiž chci říct, že když bude potřeba, udělám to znovu,“ nasypal jsem si popel na hlavu.

Večeře s Béďou byla fajn, sice ho asi dvakrát telefonicky zkontrolovala manželka, jestli je v pořádku, ale to nám na dobré náladě neubralo a hezky jsme si pokecali. Cesta zpátky už proběhla bez problémů a Béďa byl statečný, ani mi nedovolil, abych ho doprovodil ze zastávky domů a osobně předal do péče jeho starostlivé paní. Takže super.

PS: Opravdu super? Nemám nic proti řidičům hromadné dopravy, většinou jsou to ochotní lidé a já jim jejich ne vždy tak úplně jednoduchou práci vůbec nezávidím. Ale napadá mě záludná otázka, jestlipak i oni mají nějaké své regule v přepravním řádu? A jestlipak je v těch regulích uvedeno, že nesmějí ohrozit bezpečnost svých cestujících například tím, že bezhlavě zavřou dveře, aniž by si zkontrolovali, co se v nich děje? Vždyť zrcátko na to přece mají, stačí se kouknout a mít špetku ohleduplnosti. Nebo se mýlím, co myslíte?