Z Lindina odkazu - letní kotěcí tábor 2, maličký ochránce

„Jú, já se dostanu v noci ven, něco takového jsem ještě nikdy nezažil. Když budu opatrný a tiše proklouznu, nikdo z dospěláků mě neuvidí.“ Mouráček spřádal plány na své zakázané noční dobrodružství.

Vystrčil čumáček škvírou pod stanem a čekal. Nejprve hlídkoval velký černý kocour Damián, ostražitě obcházel tábor, v měsíčním svitu naslouchal se vztyčenýma ušima. Mouráček však byl trpělivý a své chvíle se dočkal po vystřídání stráží. Westík Falco po několika okruzích ulehl na protilehlé straně a usnul.

Mouráček tiše vyrazil, táhlo ho to do lesa. Těch zajímavých zvuků okolo, tu zaševelil větřík, támhle se z koruny stromu ozvalo ptačí pípnutí. Pak najednou něco zašustilo a kousek před jeho čumáčkem žuchl z výšky na zem jakýsi podlouhlý tvor. Mouráček se naježil, přikrčil, vyhrbil hřbet a zaútočil. Stačil jediný skok a už měl svou kořist v packách, otevřel tlamičku a zakousl se...

Fuj, to bylo odporné, rázem měl tlamičku od smůly. Ta smrková šiška se sice vůbec nebránila, ale chutnala hrozně. Mouráček vztekle zaprskal a odskočil do strany. Chvilku si otráveně čistil tlamičku a uvažoval, že se vrátí do tábora, ale pak zpoza mraku vykoukl měsíc. Náš mladý dobrodruh na návrat rázem zapomněl, jeho pozornost upoutal pohyb v lesním podrostu. Křivolakým letem se tam míhal nějaký tvor, vypadal jako můra, co kroužívá okolo lamp, ale byl větší. „Tu musím mít,“ pomyslel si kocourek, tiše se připlížil a zaútočil. Skočil šikmo do výšky, máchl tlapkou, minul o pár centimetrů. Poté dopadl na zem. Pod jeho packami zakňouralo něco měkkého a černého.

***

Uhelka se probudila uprostřed noci a vzpomněla si na svou kočičí maminku. Bylo jí strašně smutno, ještě nikdy od ní nebyla tak dlouho odloučená. „Musím domů,“ pomyslela si. Krátce pohlédla na spící Lauru, ta jen trhala tlapkou, jak se ve snu oháněla po lučních kobylkách. Uhelka zatajila dech, tiše proklouzla ven a vyrazila domů. Jenže si spletla směr a kroky ji zavedly do lesa.

Chvíli bez dechu běžela, nevnímala své okolí, ale když opodál něco hlučně spadlo na zem, zarazila se. Teprve v tu chvíli si všimla stromů okolo sebe a dostala strach. Zaslechla tiché zaprskání, srdíčko se jí rozbušilo, zalezla pod keř. Přímo nad její hlavičkou se objevil podivný tvor. Poletoval ze strany na stranu, jakoby něco hledal. V měsíčních paprscích si všimla, že má na zádech za hlavou nakreslenou lebku. „Ten jde určitě po mně,“ přikrčila se ještě víc a zatajila dech v domnění, že nadešla její poslední hodinka. Pak na ni spadlo něco měkkého a teplého.

„Mám tě, teď tě roztrhám,“ zaradoval se Mouráček poté, co minul můru a náhodou dopadl na úplně jinou kořist. Už, už chtěl zatnout své ostré kotěcí drápky a kousnout, ale pak ho instinkt zarazil.

Uhelka se z posledních sil vymanila zpod Mouráčka, odhodlána rychle prchnout co nejdál, lhostejno kam. „Neutíkej, Uhelko, to jsem jenom já, mě se nemusíš bát.“ Mouráček nevěřícně naslouchal vlastním slovům, jakoby něco mňoukalo za něj. Vyskočil, dostihl Uhelku, ale nezaútočil, jen ji opatrně přitiskl k zemi, aby nemohla zmizet do neznáma. Začal ji uklidňovat tichým konejšivým předením.

***

Mouráček a Uhelka zmizeli ze svých pelíšků uprostřed noci. Dospěláci už v tichosti pročesávali tábor, přidal se i Damián, který měl zrovna odpočívat před další hlídací směnou. Postupovali opatrně, aby nevzbudili zbylou drobotinu, ale byli důslední, nevynechali žádný kout. Nejhůř se cítil Falco, věděl, že špatně hlídal a zmizení maličkých si kladu za vinu. Strašně moc chtěl svou chybu napravit.

Falco strčil svou střapatou hlavu do stanu, kde zbyla tvrdě spící Micinka a očichal Mouráčkův prázdný pelíšek. Vylezl ven a tichým štěknutím zavelel „za mnou,“ chytil stopu.

„Buď klidná a neboj se,“ zapředl Mouráček Uhelce, „jsem tady s tebou a kdyby hrozilo nějaké nebezpečí, tak tě ochráním.“ Na důkaz udatnosti vytáhl své maličké drápky a zašermoval tlapkou. Uhelka se kupodivu přestala bát, sice se jí stále hrozně stýskalo po mamince, ale objevil se i jiný, zcela neznámý pocit. Byl tu někdo další, v jehož přítomnosti se cítila bezpečná.

Mezi stromy se začaly kmitat tři stíny. Vpředu velký bílý a za ním menší černý, doprovázený tříbarevným. „Tiše seď a nic nemňoukej, nech to na mě.“ Zavelel Mouráček a hrdě se vztyčil proti příchozím. „To já ji zlákal k nočnímu lovu, ona za nic nemůže,“ začal ji bránit ještě dřív, než se dospěláci stačili na cokoli zeptat.

„Á v našem Mouráčkovi se probudil malý hrdina,“ mňoukla jsem s obrovskou úlevou. „Tohle si vyřídíme ráno, teď alou zpátky do tábora a spát.“

***

Uprostřed tábora stál totem nahoře ozdobený širokou kocouří hlavou s vyceněnými tesáky. Koťata jej hned po budíčku chvíli obíhala v kruzích a osmičkách, aby se jim rozproudila krev. Poté se pod ním seřadila po dvojicích podle stanů k rannímu nástupu.

Přihlížela jsem tomu rejdění, když vše utichlo a koťata stála vyrovnaná v pozoru, pronesla jsem v roli šéfové tábora rozhodným hlasem: „Vážené kočičí společenstvo neohrožených (tak jsme se pojmenovali), v noci jsme tu měli nějaká svévolná opuštění tábora, a tak jsem se rozhodla změnit dnešní program. Noční výpravy do lesa jsou pro osamělou kočku krajně nebezpečné, a proto dnes budeme trénovat zásady obrany před nepřítelem. Po snídani se rozdělíte do následujících dvojic...“

Pokračování příště...

Předcházející díl - „První noc“