Vzpomínka na pololetní prázdniny

Ve čtvrtek bylo vysvědčení, pak jeden den pololetek, jarní prázdniny budou jako každoročně rozdělené po týdnech od zítřka až do poloviny března.

Když jsem byl dítko školou povinné, jarní prázdniny nebyly, místo nich týdenní pololetní ve společném termínu pro všechny žáčky. Pravidelně jsem je trávíval u své babičky v Posázaví, čím víc sněhu, tím líp.

Ob zahradu bydlela babiččina kamarádka s vnučkou Haničkou též pravidelně na prázdninách. Musela to být druhá nebo třetí třída, už přesně nevím, kdy měla u sebe na hlídání ještě jednu mladou dámu. Ve skutečnosti byla mladší než Hanička, snad jí nebyl ještě ani celý rok, relativně však o dost starší, veselá, společenská, dovádivá a taky zodpovědná. Jakpak může být tak mladičký potomek už natolik vyspělý? Jedině, že by to byl potomek psí. Nádherná kolie, nevím, zda čistokrevná, na tom nezáleží, ale k nám dětem náramně kamarádská.

Mezi oběma zahradami byl svažitý nezastavěný pozemek, jako stvořený pro sáňkování. My ho s Haničkou sjížděli ostošest, kolie běhala s námi nahoru a dolů. Nabízeli jsme jí místo na sáňkách, ale ona vždy odmítla, že prý jen po svých. Však také měla svou hrdost, nechtěla nám tahat sáňky do kopce, bylo by to prý pod její úroveň.

Ona totiž dostala od babiček jiný úkol, měla nás hlídat. Nepustit nás se sáňkami na silnici a vůbec dohlédnout, abychom si to ježdění pořádně užili a nic se nám nestalo. Jenže to my tenkrát nevěděli, cítili jsme se ve svém dětském věku natolik velcí, že by nám nebylo příjemné být pod dozorem psa.

Toho roku byla zima, jak se sluší a patří, šuškalo se cosi o uhelných prázdninách. Pak přišla sobota, přijeli naši a přivezli mi výbornou zprávu, prázdniny se skutečně prodlužují o týden. A nejen to, ze soboty na neděli nachumelilo přes čtvrt metru nového sněhu a tatínek mi postavil na plácku před kuchyní iglú. Nevím, možná nebylo pravé eskymácké, ale bylo akorát tak velké, abychom se tam vešli s Haničkou i s kolií. Na jedné straně vchod, proti němu maličké okénko, tvořené prázdnou lahví a uprostřed svíčka. Tuze jsem se bál, aby od ní iglú neroztálo, ale mé dětské obavy byly zbytečné. Iglú vydrželo několik týdnů a i fenka byla opatrná, nikdy se o plamen svíčky nepopálila.

Haniččina babička se po čase odstěhovala a já ty dvě dámy už nikdy neviděl. Připadá mi, že už ani ty zimy nejsou co dřív, letos u nás v Polabí není po sněhu ani památky. Nicméně „rosničky“ předpovídající počasí slibují chladný a na srážky bohatý únor. Tak snad nejenže dle staré pranostiky pole posílí, ale i dnešní děti si pořádně užijí sněhových radovánek o jarních prázdninách.