Vždyť je to jen pes

„Mami, mohl bych se projet na kole? Půjdeš se mnou, prosím?“ Žadonil odpoledne můj sedmiletý Péťa. Venku bylo strašné horko, já byla utahaná a splavená ze šichty, od brzkého rána jsem řídila tramvaj. Starší typ bez klimatizace.

Jenomže co bych pro toho svého kluka neudělala, není dost velký a cyklisticky zdatný na to, abych ho pustila samotného, a tak jsme vyrazili mezi paneláky do parku spolu. Tam je místa dost a auta tam nejezdí. Připomněla jsem mu, aby jel opatrně, do nikoho nevrazil a chystala se usednout na lavičku ve stínu. Otevřu si knížku, ale stejně toho moc neučtu, budu ho po očku sledovat.

No jo, jenomže z knížky sešlo, na lavičce už seděl nějaký starý pán a nevypadal zrovna dobře. Ve tváři byl celý rudý, sotva popadal dech, a tak jsem se ho oslovila: „Dobrý den, pane, neudělalo se vám z toho vedra špatně, nepotřebujete nějak pomoct?“

On se na mě tak nějak smutně podíval a odpověděl: „Potřeboval bych, ale s tím mi asi nepomůžete. Víte, mladá paní, ztratil se mi pes. Jezevčík. Normálně ho tady pouštím na volno, nikdy předtím to neudělal. Zběhal jsem půlku parku, v dálce jsem zahlídnul jednu starší paní, jak jde s jezevčíkem, už jsem se radoval, že ho mám, tak jsem tam letěl. Ale nebyl to on, byl mu jen podobný. Teď tady sedím a srdce mi buší jako o závod. Ale nebojte, špatně mi není, ono tak bouchá strachem, že o něj přijdu. Chvilku si oddechnu a půjdu zas hledat.“

Přišlo mi ho líto. Sama vím, co takové zvíře může pro člověka znamenat, zvlášť jestli ten stařík nikoho jiného nemá. Chtěla jsem mu pomoct hledat, ale ne hned. Přece jen je celý uřícený a v jeho létech, tipla jsem mu tak k osmdesátce, si musí chvíli odpočinout. Začali jsme si tedy povídat a já měla přitom stále v merku Péťu. Proháněl se na svém malém bicyklu, všimla jsem si, že už si je hodně jistý. Občas mi na chvilku zmizel za nějakou zelení, aby se vzápětí objevil na druhé straně. Pak jsem ho neviděla o chvilku dýl, teď se zas vynořil a šlape jako o závod, jede přímo k nám.

Péťa se přiřítil s očima navrch hlavy, zabrzdil smykem jako nějaký frajer, ukázal rukou kamsi za sebe a spustil: „Mami, mami, támhle u jezírka za stromy je pes. Pobíhá z místa na místo, štěká a občas zavyje, jakoby něco hledal.“ Pak se ten můj malý rozumbrada na chvilku zarazil a dodal: „Je to... je to... už vím, je to jezevčík, Ondra ze třídy má taky takového, akorát ten jeho je černý a tenhle hnědý.“

Starý pán vedle mě vyskočil, jako kdyby mu najednou ubylo šedesát let, chtěl se rozběhnout, ale pak se zarazil, asi nevěděl přesně kam a tázavě se podíval na Péťu.

„Péťo, pojď, dovedeš nás na to místo. Ale jeď pomalu, ať ti stačíme,“ vložila jsem se do toho já.

Přála bych vám vidět to uvítání. Jezevčík začal oskakovat starému pánovi kalhoty, štěkal u toho radostí, ten muž si k němu čupnul na bobek, hladil ho a drbal za ušima: „Arture, ty seš tady, konečně jsem tě našel. Kam ses mi to zaběhnul? Pojď sem, radši tě dám na vodítko a musíš mi slíbit, že už nikdy neutečeš nebo tě nebudu moct pouštět na volno.“ Ten podlouhlý tvor mu sice asi moc nerozuměl, ale měl takovou radost, že se málem uvrtěl ocasem.

Potom se starý pán s menšími obtížemi zase narovnal, obrátil se na mě s Péťou, zvážněl a pravil: „Moc vám oběma děkuju, že jste mi ho pomohli najít. Víte, někdo by nad tím možná mávnul rukou a řekl, že je to jenom pes, ale ani si nedovedete představit, co pro mě Artur znamená. Je mu šest let a pořizovali jsme si ho jako malé štěně ještě s mou nebožkou Miluškou. Nejen, že je jediný, kdo mi zůstal, ale on mi ji pořád připomíná, jakoby do něj dala kus své duše, když odešla do nebe. Děkuju ještě jednou.“ Starému pánovi zvlhly oči a já věděla, že to není tím šíleným horkem. Pak se otočil a spokojeně odešel pomalým krokem s Arturem u nohy.

I my se vypravili domů a mně bylo jasné, že budu mít tomu svému zvídavému synkovi co vysvětlovat, až mě zahrne otázkami o vztazích mezi dvěma blízkými lidmi a mezi člověkem a zvířetem.