Vyspala jsem se se svým strýcem

Příběh ženy, které pro tento článek propůjčíme jméno Světlana, není vůbec veselý. Navíc je prozatím bez konce, a tak jí aspoň tímto jménem symbolicky popřejme trochu nadějnější pokračování.

Udělala jsem chybu, byla jsem tehdy kráva. Jela jsem načerno metrem, chytil mě revizor, napařil mi pokutu a já se na ni vykašlala. No, měla jsem zrovna mizerný vztahový období, vlastní blbostí jsem se rozešla s klukem, kterýho jsem měla ráda. Já vím, je to hloupá výmluva, ale byla jsem psychicky na dně, tak jsem ignorovala upomínky, nevyzvedla si nějaký obsílky, až se najednou objevil exekutor. Nevím, dneska už je to možná jinak, mají to nějak omezený, ale v tý době jsem kvůli pár stovkám najednou dlužila šílenej balík.

Klika, že už jsem byla odstěhovaná od mamky, takže se na ni nedostal a nic ji nesebral. Obstavili mi účet, na kterým jsem měla asi čtyřicet tisíc, myslela jsem to jako rezervu na horší časy, ale bylo to jenom plivnutí do móře. Přišel ke mně do pronajatý garsonky, všechno oblepil i s košem na odpadky, ale zdaleka to nestačilo a já nakonec skončila v insolvenci.

Předtím jsem měla docela dobře placený místo. Dělala jsem u jedný nadnárodní společnosti, seděla u telefonu a ukacávala lidi, aby si kupovali její produkty. Byl to tak trochu švindl, co se prodávalo, se muselo vychválit a když se zákazník zeptal na nevýhody, tak jsme měli nařízený mlžit. V tom prodávání jsem byla dost dobrá a taky jsem se tam pořádně naučila jazyk, protože kromě těch telefonátů zákazníkům se ve firmě mluvilo anglicky.

Jenomže z těch vydělanejch peněz mi většinu začali strhávat na splácení dluhu a nechali jen pár tisícovek jako minimum, se kterým se prakticky nedalo vyjít. Tak jsem s tím musela praštit, jít se kroutit na pracák, nic tam oficiálně nevzít a dělat načerno. Peníze nic moc, nikdy nevíš, co všechno budeš muset dělat, kolik ti kdo zaplatí a jestli ti vůbec zaplatí. Ale ve finále mám takhle o něco víc než to minimum.

Jenomže tohle je k ničemu a já se rozhodla, že půjdu dělat do ciziny. Do Skotska. Mám tam pár známejch a naše úřady tam na mě nedošáhnou s tou insolvencí. Jak už jsem řekla, anglicky umím, ze začátku bych vzala něco úplně obyčejnýho a až bych se chytla, mohla bych dělat třeba pečovatelku ke starejm nemocnejm lidem. To už jsem v životě taky dělala a baví mě to, rozhodně je lepší se o někoho potřebnýho starat než ukecávat a mlžit zákazníky po telefonu.

No jo, ale je jasný, že potřebuju půjčit nějaký peníze do začátku, protože našetřenýho teď nic nemám. Legálně si půjčit nemůžu, k lichvářům nechci, nestojím o žádnej další průšvih a jen tak pro hezkou tvářičku, kterou stejně ani nemám, mi na dobrý slovo nikdo nepůjčí.

A tak jsem to udělala, byla jsem hodně hnusná, hlavně sama sobě. Řekla jsem strejdovi, jestli by mi nepůjčil on. Napřed nechtěl, pak si mě prohlížel a potom jako že teda jo, když se s ním vyspím. Se strejdou, švagrem mý maminky, ta o tom samozřejmě neví. On je to takovej starej slizoun, je ženatej, ale s tetou nebydlí. Vlezla jsem s ním do postele asi třikrát, pokaždý mi sliboval: „Jistě, Světlanko, já ti ty peníze půjčím a až si v tom Skotsku vyděláš, tak mi je vrátíš.“

Už jsem byla rozhodnutá, že co nejdřív odletím. Kamarádka z Glasgow mi řekla, ať u ní na začátku klidně chvilku bydlím, než si něco seženu. Říkala jsem si tak tři tejdny, udělám tradá, pá, pá a budu za vodou.

No a včera jsem mluvila se strejdou.

„Světlanko, budeš muset počkat, já ti teď nemůžu půjčit, až tak za rok.“

Byl neoblomnej. A mluvil tak úlisně, jako pokaždý, když chtěl se mnou do postele. Je to podrazák, já mu nevěřím, že mi nemůže půjčit. Asi mě chce mít po ruce, abych s ním spala dál. Praštila jsem mu s telefonem, ale jsem nahraná. Nahraná Světlana, která si to na začátku podělala s tím pitomým dluhem.

Ale co, můžu se na něj vykašlat, stejně by mi ani za rok nepůjčil. Ještě mám jednu možnost, jak přijít k penězům na to Skotsko. Můžu se začít prodávat chlapům jako normální kurva. Ti mi nemusej nic slibovat, přijdou, užijou si, hezky zaplatěj a zase odejdou. A možná se mi některý z nich nebudou tolik eklovat jako ten slizkej strejda.

PS: Víc toho o Světlaně nevím, článek jsem poskládal z útržků jejího povídání, které jsem vyslechl náhodou. Trochu jsem to pozměnil a poupravil, aby to bylo publikovatelné a méně osobní. Nechci tu ženu litovat ani soudit, všichni jsme lidé se svými chybami, průšvihy, nadějemi a se sny o troše štěstí. Ať už je jakákoli, přál bych jí, ať na svých budoucích cestách životem potká toho tolik potřebného světla aspoň o pár paprsků víc.