Vyprávění xenofobky

„Kdyby to záleželo na mně, všechny Ukrajince bych šupem poslala zpátky do té jejich zavšivené země, hnala bych je od nás bičem. Roztahují se tady, jsou neurvalí, uřvaní, a všechno dostanou zadarmo.“

Tohle byl až donedávna můj názor na lidi, kteří k nám přišli z Ukrajiny. Rochnila jsem se v nadávání na ně, a jakmile jsem se setkala s nějakou špatností, automaticky jsem byla přesvědčená, že za tím stojí někdo z nich. Bydlím poblíž centra, v okolí jsou hospody a bary, často tam po nocích vyřvávají opilci, že nemůžu spát s otevřeným oknem a já v jejich křiku pokaždé slyšela ukrajinštinu, ať už to byla pravda nebo ne.

„Ve městě XY dala radnice zadarmo několik desítek nově postavených bytů Ukrajincům, přestože je tam velká nouze o bydlení.“

„Nákladně oblečená Ukrajinka v supermarketu nakoupila za šest tisíc korun, ale když přišla ke kase, nemohla zaplatit, protože jí nefungovala karta a hotovost u sebe neměla. Pokladní zavolala manažera a ten jí celý nákup nechal na účet podniku.“

„Jakápak válka, my tam jezdíme na dovolenou, protože je tam levněji než tady,“ nechal se slyšet ten a ten Ukrajinec.

„Všechny obchody v centru města AB skoupili Ukrajinci, protože mají spoustu prachů, šikanují tam české zaměstnance, platí jim žalostně málo, povyšují se na ně a vysmívají se jim do očí.“

Tohle je jen pár ukázek zpráv, které jsem přímo hltala na internetu ze všech možných zdrojů a vůbec jsem si neověřovala jejich pravdivost. Každý další „poklesek“ některého člověka ukrajinské národnosti ve mně vzbuzoval nejen odpor, ale i zvrácené zadostiučiní, tak hluboce jsem tyhle lidi nenáviděla. Až jednou...

Loni na podzim jsem si vzala pár dní dovolenou a ubytovala se i se snídaní v jednom zapadlém penzionu v Novohradských horách. Místo a čas jsem zvolila záměrně, jsem totiž samotářka a vím, že tahle oblast není tak přecpaná turisty jako například Šumava nebo Krkonoše, a po hlavní sezóně zvlášť. A taky, že jo, měla jsem správný odhad, kromě mě tam bydlelo jen pár dalších lidí, byl tam klid, vlastně jsme se potkávali jen u společných snídaní, jinak se staral každý o sebe.

Jedna věc mi však dost vadila, když jsem to hned na začátku zjistila, málem jsem se otočila a jela zpátky domů. Jako personál tam totiž fungovala jenom jakási Ukrajinka, která mi dala klíčky od pokoje, uklízela a připravovala ty snídaně. Nikdo jiný tam vzhledem k malému provozu nebyl. Nakonec jsem se však rozhodla, že by byla škoda se vracet, tak jsem to nějak skousla a ignorovala jsem ji. Nějaká odpověď na pozdrav nebo poděkování za přinesenou snídani nepřicházela z mé strany v úvahu. Akorát jsem se bála, aby mi něco neukradla, a tak jsem nosila všechny důležité věci pořád s sebou, naštěstí toho moc nebylo, jen doklady a tak.

Jsem vášnivá houbařka, den po příjezdu propršel, tak jsem byla otrávená, že nemůžu ven, ale hned ten další se udělalo hezky a já vyrazila. Sice jsem to tam vůbec neznala, ale podle mapy na mobilu jsem dokázala odhadnout, kam asi tak jít. Cestou jsem nepotkala ani živáčka, košík se mi pomalu plnil, měla jsem radost, jak mi ty hříbky a babky pěkně přibývají, šla jsem pořád dál, až jsem se dostala k takové hluboké rokli. Řekla jsem si, že tam budou určitě další houby a nenapadlo mě nic lepšího, než do ní vlézt. Jenomže jak bylo mokro po dešti z předchozího dne, tak mi to uklouzlo, já sjela dolů a tam jsem nohou ve zkrutu zajela pod velký kámen.

Ježíšmarjá, ani si nedovedete představit, jaká to byla bolest, později se ukázalo, že jsem si zlomila kotník. Co teď? Signál v rokli nebyl, mobil nefungoval, košík rozsypaný a já s obrovskou bolestí. Začala jsem křičet o pomoc a přepadlo mě zoufalství. Bohem zapomenutý kraj, místo, kam nikdo nechodí a navíc rokle, ze které mě nikdo neuslyší. Napadaly mě černé myšlenky, že tam snad takhle umřu, teda pokud mě v noci nesežerou vlci, bála jsem se, že tam určitě nějací jsou. Střídavě jsem volala o pomoc, střídavě jen tak vzlykala a tajně ve skrytu duše doufala v zázrak.

A víte, kdo mě zachránil? Bude to možná znít jako v nějaké naivní pohádce o napravené ježibabě, teda jako o mně, ale našla mě tam ta Ukrajinka z penziónu. Prý strašně ráda courá po lesích, kdykoli má volnou chvilku, a kousek dál má oblíbeno mýtinku, kam si chodí rovnat myšlenky. Cestou podél rokle zaslechla můj křik a slezla tam za mnou. Napřed se mě snažila trochu uklidnit, pak odběhla s tím, že najde místo, kde už je signál a zavolá mi záchranáře. Potom se vrátila, čekala se mnou, než přijedou a celou tu dobu se na mě snažila být strašně milá. Pořád mě konejšila, že všechno bude zase dobré a mezitím hovořila o sobě. Nebudu to moc rozvádět, řeknu jen, že utekla před válkou, kde jí bomba zabila přítele před svatbou a zbořila dům, ve kterém bydlela. Byla ráda, že tady sehnala práci a střechu nad hlavou.

Tehdy jsem přišla o kus dovolené, ale získala kamarádku, o které by mě ani ve snu nenapadlo, že někdy budu takovou mít. Já a Ukrajinka, to byla pro mě dřív naprosto nepředstavitelná záležitost.

Od té doby jsme s Oxanou v kontaktu a dvakrát jsme se viděly. Poprvé o vánocích, když jsem ji na pár dní pozvala k sobě a podruhé asi před měsícem, to jsem se znovu vypravila do stejného penzionu v Novohradských horách. Ta žena ze svého zdaleka ne luxusního platu podporuje starou maminku, která kvůli zdravotnímu stavu potřebuje péči, jakou si za svůj ukrajinský důchod nemůže dovolit.

Zlomený kotník a následné přátelství s Oxanou mi otevřelo oči a já konečně pochopila, že hulvátství, povýšenost, panovačnost a pýcha vůbec nezáleží na tom, jestli je někdo Čech, Ukrajinec nebo kdokoli jiný, ale na tom, jakou má povahu. A ty pomlouvačné weby už nevyhledávám, stejně je to jen samá falešná propaganda.