Vyprávění kočky Madly - 8. Právník pro kočku

Po přestěhování do nového malého domečku na vesnici čekala na Lindu s Damiánem spousta úkolů. Zpočátku je jejich dvounozí spolubydlící vůbec nechtěli pouštět ven, ze zbytků staveniště je prý potřeba napřed udělat oplocenou zahrádku, ale hlavně, před zahájením průzkumu okolí musí mít kočky důkladně zmapovaný interiér.

Veliká místnost v přízemí s výhledem ven, okna sahala až k podlaze, takže bylo lze pohodlně sledovat dění za nimi. Schody do patra, dokonce točité, na nichž se to oběma krásně pletlo lidem pod nohy, zejména ráno, když bylo nutné právě vstanuvšího člověka donutit k co nejrychlejšímu sestupu dolů k lednici a k nakrmení. Nahoře pak tři pokojíky, dva větší a jeden docela mrňavý, všechny se šikmými střešními okny. A nakonec koupelna s miskami s kočičím stelivem tak šikovně umístěnými, že při důkladném hrabání bylo vcelku snadné ozdobit jinak nudné dlaždice na podlaze pěkně nepravidelně rozprostřeným vzorem, utkaným z kousíčků steliva. Pak ještě tajemné prostory, místa v domě, kam lidé nechtěli kočkám umožnit přístup. Jednalo se o maličkou předsíňku v přízemí, která byla zajímavá pouze tím, že si do ní Soňa a Lucka odkládaly kabelky, jež byly velice vhodné k nabroušení drápků. O něco zajímavější bylo okénko na záchodě, na něž býval výjimečně pouštěn Damián, aby mohl sledovat zajímavý ruch před domem na ulici. Leč vůbec nejkrásnějším, avšak zároveň nejzakázanějším místem byla komora pod schody se spoustou skrytých koutků, plných všemožného haraburdí. Když se tam občas podařilo Lindě utéct, vybrala si místečko, které nejprve uklidila po svém, poté se v něm pečlivě uschovala, aby mohla v klidu usnout s jistotou, že ji po mnoho následujících hodin nikdo neobjeví a nevyruší.

Čáry máry, lopata, krumpáč, kolečko, hrábě. Čáry máry, tvárnice, beton, sloupky, pletivo. Najednou byla za domem zahrádka, maličká jako kapesník a lidé konečně dospěli k názoru, že své kočky vnitřní transformují na kočky venkovní. Jenže tam za dveřmi, v tom divokém prostředí se prohánějí blechy, klíšťata a mnohá jiná havěť, před níž je Lindu s Damiánem potřeba předem ochránit, a to prý nejlépe kapičkou nějakého přípravku, která se jim vymáčkne do srsti mezi lopatkami. V té době jich již existovalo několik, nejnovější a prý nejúčinnější se jmenoval Advocate. Jednoho krásného dne se Honza vypravil do speciální lékárny, ve které se kromě léků pro lidi prodávaly i léky pro zvířata, zamířil k okénku s nápisem „volný prodej“ a tónem, sice vstřícným, ale ze kterého bylo jasné, že si je naprosto jist tím, co chce, oslovil mladičkou lékárnici: „Dobrý den, já bych potřeboval advokáta pro kočku.“ Snad to bylo shoda okolností, snad svůj hlas úmyslně trochu přibarvil, nicméně účinek byl zcela jednoznačný. Mladé paní poklesla brada, oči se jí doširoka rozevřely tak, že to vypadalo, jakoby je chtěla co nejdříve vysunout na tykadlech, aby si mohla autora toho prapodivného přání pořádně prohlédnout a ve tváři měla výraz neklamně svědčící o tom, že se snaží najednou si vzpomenout na telefonní číslo do blázince a zároveň vymyslet, jak příchozímu nenápadně podat rychle působící účinné sedativum. Jediné Honzovo štěstí spočívalo v přítomnosti zkušenější magistry, která celou scénku pobaveně pozorovala od okénka s výdejem na recepty a která se v této napjaté chvíli rozhodla zasáhnout. Své mladší kolegyni nenápadně sdělila, oč vlastně jde, aby pak obě společně, mírně pobaveně zjistily v počítači, že Advocate je příliš moderní, do jejich lékárny ještě nedorazil, jestli by se prý zákazník spokojil s přípravkem o něco klasičtějším a kolikže toho vlastně chce. Vše tedy dopadlo dobře a Linda s Damiánem byli připraveni k prvním průzkumným výpravám do divoké a nespoutané přírody v Polabí.