Vyprávění kočky Madly - 5. Dorka a žába

I když naši dávali k jídlu Damiánovi a Dorotce kočičí krmení, které sami považovali za nejlepší, ti dva se přesto domnívali, že lidské jídlo je chutnější a toto své přesvědčení si nikdy nenechávali pro sebe. Moc dobře jsem jejich počínání rozuměla, vždyť jsem za svého života nebývala jiná.

Denně jsem vídala stejnou scénku, v níž si například Soňa namazala kus chleba sýrem, ale místo toho, než aby jej mohla v klidu nikým nerušena sníst, musela nechat kousek této dobroty stranou a po maličkých dávkách ji vkládat do otevřených tlamiček obou kočičích miláčků. Ti jí totiž pěkně způsobně seděli vedle sebe u židle, a pokud se se sýrovým dávkováním o maličko opozdila, dávali hlasitě najevo svou nelibost, snažíce se jí přitom šplhat po nohou. Honza šel dokonce ještě o kousek dál, ať už měl chleba namazaný čímkoli, vždy o svou pomazánku otřel bříška dvou prstů, které dal v zápětí kočičkám olízat. Pravda, prsty i jejich části se snažil střídat tak, aby nepoužil místo již jednou olíznuté, ale nebýval vždy tak důsledný, aby se nedalo říct, že svým způsobem dojídá po kočkách. Při takovémhle ujídání byly obě číči schopné pozřít ledasco, zejména Damián míval a dosud stále má chutě vpravdě nekočičí, příkladem budiž jeho nezvladatelná slabost pro nakládanou červenou řepu. Běda však, chtěl-li si to někdo z rodiny zjednodušit a předložit díl svého pokrmu kočkám do jejich misek. To si k němu jen krátce přičichly, napůl tázavě a napůl vyčítavě pohlédly na vykutáleného dárce a zcela pochopitelně se otráveně odsunuly někam za lepší zábavou.

Nějaký čas po příchodu Dorotky ji naši začali brát na výlety na venkov. Zpočátku se snažila zachovat si svou šlechtickou nadřazenost tím, že se důstojně usadila na nějaké bezpečné místo a z něj se strojenou netečností sledovala dění okolo sebe. Nicméně, jak už to u nás koček obvykle bývá, příroda byla silnější, než ona a přinutila Dorku nejprve k opatrnému zkoumání nejbližšího okolí svého úkrytu, postupně však k výpravám čím dál, tím odvážnějším. Pohled na heboučké klubíčko polodlouhosrsté ušlechtilé kočky, ledabyle umístěné mezi vysokou trávou, neuspořádanou hromadou písku a spadlou větví jabloně, byl poněkud svérázný, ale Dorka začala nalézat nový druh zábavy a zdroj štěstí. Nehledíc na svůj původ se občas snížila k myšilovu, a jak už to my kočky děláváme, vzorky svých úlovků nezištně nabízela k ochutnání svým lidským soukmenovcům. Nicméně vědomí vlastnictví modré krve bylo pro ni zřejmě přece jen nezanedbatelné a nedovolilo jí propůjčit se k lovu něčeho většího, než byly právě ty zmíněné myši. Například taková obyčejná žába pro ni představovala dost velký problém a já jsem ze své nebeské pozorovatelny byla jednoho dne svědkem, jak pobavila celé své okolí. Bylo ráno, po dešti a u zídky před domem se objevila ropucha. Dorotka, která takového tvora viděla poprvé v životě, si ji zřejmě nejprve spletla s myší a po kratičkém číhání se k ní přenesla mohutným skokem. Poté v ní rozpoznala něco neznámého, znejistěla a opatrně ji postrčila packou. Žabka se zjevně vylekala, poskočila půl metru vysoko a asi tak stejně daleko, což pro změnu vylekalo Dorku, která poskočila také, jenže opačným směrem, aby se poté k žabce opět opatrně přiblížila. A tak to šlo chvilku stále dokolečka, skok žáby, skok kočky a pár váhavých kroků. Celá scénka nakonec vyústila v pohrdavý Damiánův pohled, lidský smích a uražený Dorčin odchod do nějakého úkrytu, kde ji nikdo neviděl.

Dorotka se stala nedílnou součástí rodinky mých lidí, krásnou a ušlechtilou milovnicí přírody a zároveň předoucím hebkým mazlíčkem a mohla by jím být společně s Damiánem dodnes, kdyby se zhruba v roce a půl svého kočičího života nesetkala jedné deštivé noci s autem, soupeřem pro kočku vpravdě nepřemožitelným.