Vyprávění holky z děcáku

„Dneska mám narozeniny, Nikolo, zvu vás na panáčka, dáte si se mnou? Vyberte si, co máte nejradši,“ prohlásil Rosťa hned ve dveřích lokálu, jakmile mě uviděl za barovým pultem.

„Dík, Rosťo, jste moc hodnej, ale já nepiju. Ráda vás vidím, a když máte ty narozky, tak si něco dejte na můj účet. A to je slavíte takhle sám? Kde máte kamarády? Nebo přítelkyni?“

Ty otázky byly ode mě spíš hec, takový přátelský popíchnutí. Rosťa k nám chodil už delší dobu, objevil se tak dvakrát za měsíc, dorazil k večeru a sednul si buď k malýmu stolku pro dva pod oknem nebo na barovou stoličku přímo ke mně. Dal si tak dvě, tři pivka, chvílema cosi šmudlil na displeji mobilu, jindy jen tak pozoroval okolí a mezitím se mnou vždycky prohodil pár slov. Přiznám se, že ač jsem toho tak pětačtyřicetiletýho chlapa vůbec neznala, pokaždý jsem byla ráda, když se ukázal. Vyzařoval z něj totiž takovej zvláštní klid a nadhled, kterej se přenášel i na mě.

Ano, na mě. Na o deset let mladší věčně uhoněnou servírku, která toho na svůj věk zažila až, až, tak za tři jiný holky. Dětství v děcáku, no co, to se stává, člověk nemůže za to, že se na něj rodiče vykašlou. Ale leccos se tam přiučí. Třeba to, jak v pětadvaceti létech skončit na protialkoholickým léčení. Proto jsem taky Rosťovu nabídku panáka musela odmítnout. Dovedete si vůbec představit, jaký to je, když vám denně protečou rukama hektolitry chlastu a vy si nesmíte ani líznout, abyste do toho srabu nespadli znovu?

Ne, nechci všechno svádět na děcák, však se tam s náma snažili udělat všechno, co bylo v jejich silách. Třeba ten můj dávnej vztah. Toho kluka jsem měla hrozně ráda, dokonce jsem s ním byla i těhotná, jenomže jsem potratila a on, než aby mě psychicky podržel, tak se na mě vykašlal, když jsem byla na dně. Vlastně proto jsem začala tolik chlastat, ale teď už se toho ani nedotknu, přísahám. Věříte mi? Já vím, že ne, proč byste taky měli.

No nic, kotrmelce osudu ze mě udělaly servírku a časem přivedly až do týhle hospody. A pak se objevil Rosťa. Ne, není to žádnej vztah, vlastně ani kamarádství, vždyť si ani netykáme. On je samotář, co vím, tak rozvedenej. Když má chuť, tak se tu staví cestou z práce, posedí, zase zmizí a já vlastně, aniž bych si to uvědomovala, čekám, až se zas objeví.

„Dík, Nikolo, dám si pivko jako dycky. A nemohli bychom si začít tykat, když mám ty narozeniny?“

No konečně, hurá.

Asi po měsíci:

„Holka zlatá, ty přímo záříš, že ty seš zamilovaná, přiznej se?“ Zeptal se Rosťa celkem zbytečně, fakt to na mně bylo poznat. Bylo to jako blesk z čistýho nebe, bezvadný, divoký, no prostě jsem byla tak vyprahlá, že by pro mě bylo bezvadný a divoký, i kdyby mě tlustej plešoun pozval na zcvrklej párek v tejden starým rohlíku. A pak mi dal pusu přes ubrousek, do kterýho si předtím utřel umaštěný prsty.

Ne, to přeháním, Filip se mi jevil jako fajn kluk a Rosťa to na mě nemohl nevidět. Tak jsem mu dala zapravdu, on zatnul pěsti pro štěstí, políbil mě na čelo jak fotr malou holku, že mi jako fandí a já měla zas nasazený růžový brejle.

Jenomže za další dva měsíce se u mě v lokále Filip stavil, zrovna když seděl Rosťa na barový stoličce. Dal mi pár pus a pak mě vytáhnul na cigáro ven, ještěže mám Mášu, ta mi to tam dokázala na chvilku ohlídat.

„Niki, jak to, že nezáříš?“ Zeptal se mě Rosťa, když jsem se vrátila a vztekle popadla půllitr, abych natočila pivo hostovi, kterej vůbec za nic nemohl.

„Protože to stojí za prd, Rosťo,“ ulevila jsem si.

„Srdce by chtělo něco jinýho, ale tělo se nedá odbýt?“ Pobídnul mě otázkou.

A já se chytla. A už to za mě padalo za celý ty dva měsíce. „Jo, Rosťo, to taky. Ale hlavně rozum. Však se na mě podívej, já jsem jen obyčejná pětatřicetiletá holka, která si tady vydělá pár šupů, ale už bych taky konečně chtěla mít dítě, rozumíš? A k tomu chlapa, o kterýho bych se starala a mohla se o něj opřít jako o skálu, kterej by mě dokázal podržet, chápeš to? Ne jako támhle toho, co mě umí akorát pořádně ošukat, ale když dojde na to ostatní, tak...“ Zbytek věty jsem nechala viset ve vzduchu a máchla rukou ke dveřím, kterejma jsem se před chvilkou vrátila z cigára s Filipem.

„Niki, promiň, blbě jsem se zeptal.“ No jo, trochu jsem holt Rosťovi vyrazila dech. Nebo možná nevyrazila, to s tím jeho nadhledem snad ani nejde, spíš se mě snažil pochlácholit. Pak mě kamarádsky obejmul a vypadnul.

No, a co dál? Teď bych měla napsat, že jsem se nakonec dala dohromady s Rosťou, jsem šťastná a máme spolu krásný dvojčata. To by byla pohádka, že jo? Mohlo by se to jmenovat třeba „Jak alkoholička přišla ke štěstí,“ co myslíte?

Pohádky se čtou malejm dětem, ale realitu si každej musí pěkně odžít. Takže každopádně to napřed musím skončit s Filipem. A potom? Rosťa? Děcák mě naučil přece jen něco dobrýho, nebát se a zkoušet jít do toho, co chce srdce, tělo a taky rozum. Tak mi držte palce.