Vy snad ještě používáte blinkr?

„Zprava dobrý, jestli můžeš, teď by to šlo,“ zahlásila mi moje drahá, když jsme se vraceli z dovolené a snažili se levotočivým obloukem najet z vedlejší silnice na hlavní.

Tedy snažili, to není ten správný výraz. Byla prázdninová sobota, půlka národa se přesouvala z místa na místo, ti šťastnější měli dovolenou akorát před sebou a my ostatní už pomalu spekulovali, kolik se nám toho nahromadilo v práci. Hlavní silnice byla tudíž téměř beznadějně ucpaná a naše auto už pomalu vystálo čtyřnásobný důlek v asfaltu.

Po Sonině optimistické hlášce ohledně pravé strany jsem si její tvrzení bleskovým pohledem zkontroloval. Tedy ne, že bych jí nevěřil, ale mám to tak nějak zažité, a skutečně měla pravdu. Byla tam sice jakási škodovka, ale dost daleko a já měl tak deset vteřin na manévr. Pak kouknu doleva a posmutním, neb z této strany to dobré není. Blíží se audina, sice dost pomalu, ale je blizoučko a navíc nebliká, že by chtěla na mou vedlejší a umožnila mi tak konečně vyjet.

Nu, a co si myslíte, že se v tu chvíli stalo? Audina téměř zastavila a blikla dálkovými, jakouže mě milostivě pouští? Ale kdepak. Sice opravdu ještě trochu víc zpomalila, ale učinila tak jen a jen proto, aby zahnula. Tedy ne, aby byla nevěrná nějakému autu, s nímž sdílí společnou garáž, ale aby přece jen odbočila k nám vpravo. A to tak, že bez blinkru.

Možná jsem to popsal trochu složitě a neřidiči se v tom nevyznají, tak to tedy řeknu jinak. Použít v ten moment audina blinkr, věděl bych, že uhne a že to před ještě dost vzdálenou škodovkou v pohodě stihnu. Nestalo se, my tam museli tvrdnout dál a důlky pod našimi pneumatikami se v rozpáleném asfaltu utěšeně prohlubovaly, div, že jsme se nakonec odlepili.

***

„Honzo, za volantem musíš předpokládat, že každý řidič ve tvém okolí udělá zrovna to nejhorší, co je v dané chvíli vůbec možné,“ kladl mi na srdce tatínek, když mě natajňačku učil jezdit po okreskách. Totéž mi pak opakoval později, když jsem už sice řidičák měl, ale barva na jeho razítkách ještě ani nestačila pořádně zaschnout. Mně to tak nějak přešlo do krve a mnohokrát jsem se přesvědčil, že měl pravdu. Deset řidičů je v pohodě, jedenáctý vám vystřihne takovou koninu, že se nestačíte divit. Inu což, holt nejsme dokonalí.

Leč přesuňme se opět do současnosti. Tentokrát jsme jeli po kupodivu téměř prázdné dálnici, pochopitelně to nebyla věčně ucpaná D jednička, ale D sedmička někde za Chomutovem. Valím si to svých oblíbených sto třicet a najednou, co to za sebou ve zpětném zrcátku nevidím? Něco většího, jakési SUV, značky jsem si nevšimnul, budu mu tedy říkat sůvička. Dojela mě, čekal jsem, že předjede, ale ona ne, na tu rychlost se na mě nalepila dost natěsno, možná jako dravý pták dumala, jestli bych nemohl být její kořistí.

Jedeme dál a takto v závěsu dojíždíme opatrného Fiátka, který jede s bídou stovkou, zřejmě ho řídí někdo, kdo je zbytečně opatrný, kochá se okolní krajinou nebo jen prostě šetří benzín. Kouknu do zrcátka, jestli mě sůvička náhodou nepředjíždí, vidím, že jede stále za mnou a ani nebliká, že by se k tomu chystala. Začnu tedy blikat já, přesouvat se do levého pruhu a jen tak pro jistotu zkontroluju zrcátko ještě jednou. Je tam. Zničehonic a nejednou. Sůvička těsně vlevo ode mě, skoro už blatník na blatník. Asi se najednou rozhodla, že si mě přece jen uloví. Nu což, přibrzdím a na poslední chvíli se stáhnu zpátky za Fiátka, sůvička přefrčí okolo a mizí v dálavách. Dát včas levý blinkr, připravila mě o dobrodrůžo, o které jsem rozhodně nestál.

***

Tak vám nevím. Tohle bylo jen pár příkladů, ale ve skutečnosti je neblikajících řidičů mnohem víc. Jsou to snad trpaslíci, kteří se rychle množí a všude vlezou? Nebo je to jen nějaká nová móda? Každopádně si budu muset znovu přečíst vyhlášku, abych zjistil, jestli dávání znamení o změnu směru jízdy nebylo náhodnou zrušeno pro nepotřebnost a za účelem ušetření energie za blikání.

Ale ať už je to jakkoli, já se svého blikání za volantem rozhodně nevzdám, a když bude potřeba, založím klub staromilných dinosaurů blikačů, kteří lpějí na této zaběhnuté a léty prověřené tradici. Přidáte se ke mně?