Vrátíš mi toho muže?

Milá Haničko, byla jsi to právě ty, kdo se z nás dvou sester vyhříval na výsluní, zatímco já se musela spokojit s životem ve tvém stínu.

Byla jsi o několik let starší, a když jsme byly malé, rodiče ti často dávali za úkol, abys mě pohlídala. Pokaždé ses jim pak chlubila, jak ses o mě pěkně postarala, přestože jsem tě prý neustále zlobila. Jak sis se mnou chtěla hrát, ale já trucovala a nechtěla tě poslouchat. Nebyla to pravda, byla jsi na mě zlá, brala jsi mi hračky, když jsem se vzepřela, neváhala jsi mi jednu vrazit. Když jsem něco potřebovala, nevšímala sis mě a dělala si své. Jenomže naši pokaždé uvěřili tobě, mysleli si, že když jsi starší, máš víc rozumu.

Posmívala ses mi, když rodiče tvrdili, že jsi chytřejší, vkládali naděje do tvých studií, zatímco o mně říkali, že se hodím tak akorát za pult, ke smetáku nebo do kuchyně.

Byla jsi krásnější, ženštější a rafinovanější, a tak pro tebe bylo hračkou přebrat mi Ríšu, do kterého jsem se zamilovala a s nímž jsem nejprve začala chodit já. Záviděla jsi mi ho a využila toho, že jsem byla stydlivější. Než jsem se dokázala k něčemu odhodlat, nalákala jsi ho do postele a on byl najednou tvůj. Probrečela jsem tehdy několik nocí a zlobila se nejprve na vás oba, než jsem pochopila, že to byla zejména tvoje vina, protože on byl nezkušený, nerozhodný a já ti nedokázala konkurovat.

Však na to Ríša taky pěkně doplatil, Haničko. Když jste se brali, postřehla jsem tvůj krátký úšklebek, o kterém sis myslela, že si ho nikdo nevšimnul. Jako by sis tehdy v duchu zamnula ruce a pomyslela: „Tak, broučku, už tě mám v chomoutu a odteď mě budeš pěkně poslouchat!“

Úplně jsi otočila, začala být na Ríšu zlá a panovačná, jak jsi to měla v povaze a jakou jsem tě znala z dětství. „Napřed vygruntuj, kup mi nákladný dárek, vezmi mě na drahou večeři, a teprve pak se s tebou milostivě vyspím, tedy pokud na to budu mít náladu.“ Takhle ses k němu chovala, Haničko, a jestli tě zajímá, odkud to vím, tak já ti to prozradím. Bydleli jsme přece v těsném sousedství, a když ty jsi vyrazila za svou zábavou, Ríša občas přišel za mnou.

Ne, neboj, nikdy ti se mnou nebyl nevěrný jako ty mnohokrát jemu s leckým, jen se mi svěřoval. Sednul si proti mně a rozhovořil se o tom, jaký byl hlupák, že si tehdy nevybral mě, ale tebe. Byly to smutné rozhovory dvou upřímných lidí o jedné neupřímné, promiň, sestřičko, že to tak říkám.

Však já mu pomáhala, zejména poté, co se vám narodil syn a ty jsi ho přiměla, aby si vzal rodičovskou dovolenou. Než, abys z práce pospíchala za rodinou, bavila ses, užívala si a všechno nechávala na něm. Možná tomu nebudeš věřit, ale on tě přes to přese všechno stále miloval. Říkal mi, jak doufá, že se změníš a že budeš zase taková, jaká jsi bývala před svatbou. A za vašeho malého by byl ochotný položit život, to mi věř.

Ríšovi konečně otevřel oči až tvůj definitivní odchod, Haničko. Našla sis bohatého úspěšného muže, vydala se za ním a manžela se synem nechala, ať si poradí sami. Víš, sestřičko, podvědomě jsem očekávala, že dříve či později něco takového uděláš, a snad i proto mi nevyšel žádný z mých pár vztahů, které jsem měla. Moc jsem si od nich neslibovala a moc do nich nevkládala, protože jsem, promiň mně ta slova, čekala, až mi Ríšu vrátíš.

Rozvedla ses s ním a my dva pomaličku, postupně, a tak nějak přirozeně zjistili, že k sobě patříme a že bychom mohli být víc než přátelé a než švagr se švagrovou. Haničko, věř mi, že já s láskou Ríšovi vynahradím vše, co ty jsi mu odpírala a nebyla schopná či ochotná dát. A o vašeho syna se postarám, jako by byl můj vlastní.

Má milá sestřičko, jestli mě slyšíš, tak ještě poslední věc bych ti chtěla říct. Ať už jsi byla jakákoli, tvůj náhlý tragický odchod z tohoto světa mě nesmírně mrzí a věř mi, že ti s otevřeným srdcem odpouštím všechna příkoří, kterých jsem se od tebe za celý život dočkala.

Tvoje Lenka