Veganem proti své vůli

Nikdy bych netušil, že se vzdám řízečků, jitrniček, španělských ptáčků, ryb, chutných sýrů, živých jogurtů a dalších pochutin, které mám tak rád. A že se namísto všech těch lahůdek spokojím s veskrze rostlinnou stravou.

Celé to začalo včera ráno. Byl pátek, poslední pracovní den před víkendem a mě místo budíku vzbudily podivné procesy, odehrávající se v mých útrobách. Vyletěl jsem z pelechu a místo abych okamžitě nakrmil kočky, zasedl tam, kam chodí pěšky i císařpán. Řešil jsem dilema podobné hamletovské otázce - jít či nejít. Do práce. „Máš to jen hodinku, to dáš,“ snažil jsem se přesvědčit sám sebe a vyrazil. Bez snídaně a pozdě, ujel mi autobus.

Cestou jsem si místo housky se salámem, lučiny, paštiky, vlašáku nebo jiné pořádně snídaně koupil dva suché rohlíky. A strašně jsem se těšil do práce. Zdá se vám to neuvěřitelné, myslíte si, že jsem se zbláznil? Ano, těšil, dokonce tak, že jsem poslední metry dobíhal. Ne, že by mě chyběla práce jako taková, asi už tušíte, kamže jsem to vlastně tak pospíchal. Pak teprve jsem schroustal tu veganskou rohlíkovou snídani. Nu což, aspoň, že byly trochu osolené, na všem je třeba hledat nějaké pozitivum.

„Honzo, kam letíš? Nechtěl by sis to poslechnout?“ Zeptal se mě šéf, když se na poradě rozhovořil o čemsi důležitém a já v půlce jeho povídání prudce vyskočil ze židle. No, nedalo se svítit, musel jsem s pravdou ven. A pak, když jsem chvatně vybíhal ze dveří, stačil jsem už jen zaslechnout nějaké chlapské jadrné zažertování na můj účet. Ke škodě čtenářů nepublikovatelné. Ale můžete si ho celkem snadno domyslet.

K obědu jsem si dal pěkně po vegansku nemaštěné brambory s jakousi zeleninovou plackou. Po chvíli si ke mně přisedl nějaký nový kolega z jiného oddělení, kterého neznám. Přinesl si smažený řízek s bramborovým salátem. Nebudu zapírat, strašně jsem mu záviděl, jak se cpe s náramným gustem. Moje brambory s plackou byly bez chuti a tak suché, že jsem to v půlce vzdal. Když jsem se zvedal od stolu, krátce jsem se střetl pohledem s tím žroutem. V jeho očích byl soucit. Musel si o mně myslet, že jsem nějaký trouba, který ani neví, co je dobré a nedokáže se pořádně najíst.

K odpolední svačině jsem si dopřál živočišné uhlí. Je trochu do sladka, nejspíš vylepšené nějakým aspartamem, příjemně chroupe mezi zuby a krásně obarví jazyk, že po něm člověk vypadá jako čert. Jen začít strašit malé děti.

Večer jsem doma trestuhodně zhřešil, ty dva plátky toustového chleba jsem si neprozřetelně vylepšil troškou másla a celé to místo čajíčku zapil pivem. O nočních následcích se radši nebudu rozepisovat.

Dneska je sobota a já měl původně v plátu jít do blázince. Znáte tu nezapomenutelnou hlášku z Vesničky střediskové „jeď do Pelhřimova, prohlídni si krematorium, ať víš, do čeho jdeš“? U mě sice nešlo o Pelhřimov a krematorium, ale o Bohnice a psychiatrickou léčebnu, ale princip byl stejný. To víte, člověk nikdy neví, co s ním dnešní moderní doba udělá. „A když už tam budeš,“ říkal jsem si, „mají tam krásný areál, tak pořídíš pár fotek pro potěchu čtenářů.“

Jenomže místo do blázince jsem se šel podívat jen do komory pod schody, abych zkontroloval zásoby toaletního papíru. Blázinec se tedy odkládá nejmíň na zítra. A mimochodem, kdybych se dlouho neozval, tak si mě tam nechali. Ani bych se nedivil, kdyby považovali za blázna někoho, kdo zmateně běhá po pavilonech a snaží se jim namluvit, že okamžitě potřebuje najít WC.

Takže teď sedím doma, držím se poblíž té nejdůležitější místnosti a závidím našim kočkám, jak se cpou svým masitým krmivem. Kdyby to dokázaly, smály by se mi a strouhaly mrkvičku: „Kiš, kiš, nemůžeš masíčko, kiš, kiš.“ Jo, když jsem u té mrkvičky, v poledne budu holt pokračovat s dietní rostlinnou stravou. Pěkně si uvařím rýži s mrkví, prý je to dobré na zažívání. A aby to nebylo úplně bez chuti, jako koření použiju další dávkou živočišného uhlí.

PS: Ať si každý jí, co chce, ale ani si nedovedete představit, jak já se těším, až zase nebudu vegan. Dokonce ani vegetarián. A až si zase dám třeba pořádnou vepřovou s knedlíkem a se zelím.