Vášeň bez ochrany

„Honzo, neměl bys chuť si se mnou zahřešit?“ Přiznám se bez mučení, že tahle lákavá telefonická nabídka od Marušky mě už po těch létech nepřekvapila, a tak jsem jí odpověděl v podobně laděném duchu.  

„Maruško, zahřešit? S tebou? Rozžhaven představou naší společné vášně po ničem jiném netoužím a rád by ti splnil tvé přání, ale… Ale má to jeden maličký háček, všechny hřešírny jsou beznadějně zavřené a já vážně nevím...“

„Tak holt budeme hřešit na ulici, no a co,“ skočila mi Maruška do vytáček. „Jestli se nebojíš, tak v pět hodin na obvyklém místě u metra. A kromě sebe ti přinesu něco, co ti určitě udělá radost, tak platí?“ Tuhle nabídku od krásné barokní dámy jsem nemohl odmítnout ani kvůli takové drobnosti, že jsem šťastně ženatý a ona spokojeně vdaná, a tak jsem kývnul. Kouknul jsem na hodinky, zjistil, že mám tak akorát čas vypnout počítač, sbalit se a vyrazit. A vypít ještě jednu velkou sklenici vody, dneska už ani nevím kolikátou. Včera jsem si totiž omylem přečetl nějaký článek o zdrcujících důsledcích dlouhodobě zanedbávaného pitného režimu a rozhodl se to napravit. Aspoň na pár dní, než mě to zase přejde.

„Maruško, promiň, hřešení na chvilku odložíme, musím si odskočit, nevíš, jestli je v téhle stanici záchod?“ Ano, byl to ode mě hrubý přestupek proti pravidlům slušného chování, uvítat se tímto způsobem s tak vzácnou dámou, jako je Maruška. Nicméně ona je krom své krásy a vzácnosti také shovívavá, tak se jen zasmála, zablýskala očima a se slovy: „Honzo, ty mi to snad děláš naschvál, o něčem podobném jsem ti chtěla dnes vyprávět,“ mě odmávla do útrob vestibulu, abych mohl ukojit svou neodbytnou potřebu po přemíře zkonzumované kohoutkovky.

„Budeme to dělat natěsno a bez ochrany, troufneš si?“ Překvapila mě Maruška otázkou, jakmile jsem se vrátil z WC.

„Bez ochrany, Maruško, seš si jistá?“ Odpověděl jsem poněkud zaraženě.

Ale ona se nedala odbýt: „Chodíš do práce? Chodíš. Seš testovanej? Seš. Já taky, tak jakýpak copak.“

A pak to začalo. Maruška vytáhla z podezřele objemné kabelky kovový tác, potištěný secesními motivy, postavila na něj dva ozdobné šálky z cibulákového porcelánu a k nim dva dezertní talířky stejné provenience. Na talířky uložila po třech domácích buchtách a do šálků přelila kávu z kelímku, který zakoupila u nedalekého okénka, zatímco jsem se byl vyčůrat. Vše doplnila dvěma vyšívanými látkovými ubrousky, dvěma stříbrnými lžičkami a prťavou porcelánovou cukřenkou, naplněnou několika bělostnými kostkami.

Zakousl jsem se do první buchty, byla maková a zapil ji kapičkou kávy ze stříbrné lžičky. Byl to koncert vybraného stolování a smyslných chuťových zážitků na kamenném soklu schodiště do metra. Našemu hříšně vášnivému počínání s nestoudně sejmutou ochranou dýchacích cest a nemravného přiblížení dvou lidí, nesdílejících stejnou domácnost na menší než dvoumetrovou vzdálenost nemohl zabránit ani ten nejpřísnější zákaz. Druhá buchta byla povidlová a třetí tvarohová, a já po pár soustech přestal jíst, zíraje s vyvalenýma očima a pootevřenými ústy obdivně na svou společnici: „Maruško, ty jsi prostě božská, obcovat s tebou je mi tou nejsmyslnější slastí, jakou si vůbec dovedu představit.

Maruška mě však zarazila vážným posmutnělým pohledem: „Zadrž, Honzo, děláš tu ze mě málem bohyni a přitom máš před sebou jen starou tlustou...“ „Zralou plnošť...“ „Povídám starou tlustou bábu s bolavejma kolenama, a neskákej mi do řeči! Víš, že já se včera připočůrala u doktorky, dovedeš si to představit?“

„C... cože?“ Vykoktal jsem zmateně.

„Tak já ti to teda povím, ale nepřerušuj mě, prosím tebe. Začala mě zlobit kolena, tak jsem si s tím zašla za doktorkou. Je to taková stará pečlivá praktička, tak hned, že uděláme kompletní vyšetření, nabrala mi krev a podala šampusku, abych se skočila vyčůrat, že potřebuje taky rozbor moče. Jenomže, Honzo, já byla zrovna žíznivá nebo nervózní nebo co, prostě jsem nedokázala vycedit ani kapku. Tak mi ta doktorka povídala, že to nevadí a abych se stavila druhej den, sestřička se o mě postará. No a já v obavě, aby se mi to nestalo zas, jsem doma ráno před odchodem vypila snad celej vodovod a ještě ho zapila silným čajem. Už cestou v tramvaji se mi začalo chtít, jenomže pak jsme se zdrželi u nějaký bouračky na křižovatce, já už to nemohla vydržet a těšila se, že mi sestřička jen mezi dveřma rychle podá šampusku a budu to mít rychle za sebou. Jenomže, Honzo, jak jsem tam zaťukala na dveře, místo sestřičky vykoukla ta doktorka, vtáhla mě dovnitř, řekla, že jí vypadnul pacient a že musíme udělat podrobnou rodinnou anamnézu. A teď si mě představ, jak to mám na samým krajíčku, poposedám tam se zašprajcovanejma nohama jak panna před deflorací a soukám ze sebe, nač umřel můj prapradědeček z matčiny strany. No, nebudu to protahovat, když to konečně skončilo a já mohla odběhnout na vytouženej záchod s tou šampuskou, viděla jsem, jak jsem si z toho nutkání a čekání několikrát cvrnkla do spoďárů, jako nějaká stará bába, co už je k ničemu a ani neudrží moč. Navíc, Honzo, já ti ani neměla náhradní, cejtila jsem se hrozně trapně a bála se, aby to na mě nebylo vidět. A prosím tě, teď to v sobě nedus, pořádně zasměj, hlavně mě nelituj.“

Maruška mě nemusela dvakrát ponoukat, nahlas jsem se tam u toho metra u toho našeho provizorního vybraného stolování rozesmál. „Honzo, ani nevíš, jak jsem ráda, žes před chvilkou taky musel tak rychle na záchod, my jsme zkrátka taková podařená čůrací dvojka a jiný už asi nebudem,“ přidala se Maruška se svým smíchem, ale pak zvážněla podruhé: „Proto jsem tě sem dnes vytáhla a svedla k těmhle všem nestoudnejm hříšnostem, potřebovala jsem se ujistit, že ještě nejsem tak stará a nepoužitelná. Tak mi to odpust, prosím tebe.“

To je celá Maruška, vyleje si před vámi srdce a nechá na vás, jak si s tím poradíte. Obřadně jsem uchopil zbytek té třetí bezkonkurenčně vynikající tvarohové buchty mezi palec a ukazovák, a s odtaženým malíčkem ji dopravil do úst. Požvýkal, obdivně tiše mlasknul, velmi zvolna zamíchal stříbrnou lžičkou zbytek kávy v cibulákovém šálku a beze spěchu po kapičkách vypil. Poté jsem si pečlivě očistil ústa vyšívaným látkovým ubrouskem a nakonec se dopustil snad nejtěžšího hříchu, který je v této době možný. Přistoupil jsem až k Marušce, vzal její roztomile buclatou ručku do své a natěsno dlouze políbil se slovy: „Maruško, ty jsi prostě ženská, jak má být, zhřešit s tebou mi bylo největším životním potěšením a už teď se nemůžu dočkat, až si to celé spolu zopakujeme.“

„Tak už radši běž, ty jeden,“ loučila se se mnou Maruška naoko přísně po sklizení nádobí ze soklu schodiště do metra. „A hlavně to neříkej mému Frantovi, víš přece, jak on je na všechny tyhle dnešní zákazy akurátní.“