Vadí vám tykání v reklamách?

„Tohle musíš mít! Když si ještě dnes objednáš dvě balení, dostaneš od nás jako dárek třetí zadarmo! Tak neváhej už ani vteřinu, zbývá posledních pár kousků, levnější a lepší nikde neseženeš!“

V pohodě a klídku si čtu nějaký článek, případně jen tak nezávazně projíždím facebook, a přitom mi náš kocour spokojeně pospává na klíně. Prostě večerní idylka jak vyšitá. Jenomže jak zvolna roluji kolečkem myši po řádcích textu, najednou narazím na reklamní video, které se samo spustí. Začne mi ječivým hlasem vnucovat něco, co rozhodně nechci, div, že mi nevynadá do blbců, když si to nekoupím. A navíc mi tyká jako nějakému dávnému kámošovi. Rázem je po idylce, kocour je auf, odrazí se mi z klína za použití drápů zadních nohou a já se to video snažím honem nějak vypnout, aby nevyrušilo manželku, sledující napínavou detektivku v televizi.

Je úplně jedno, jestli vnucovatel oním zbožím myslí nějaký zázračný doplněk stravy na hubnutí, který stejně nefunguje nebo třeba krabičky asijských kondomů, k nimž při včasném objednání přidává množstevní prémii v podobě balíčku plenek pro novorozence.

Neohrožený detektiv na televizní obrazovce pronásleduje úskočného zločince, a když už ho skoro polapí, vybuchne reklama: „Ty ještě nemáš žehličku desáté generace se zabudovanou umělou inteligencí, která sama uloží prádlo do skříně?!“ Pokřikuje na manželku z obrazovky ženština se silikonovými pětkami tak nahlas, až kocour, který se mezitím přesunul k ní, definitivně otráveně prchne do vedlejší místnosti. Po první reklamě následuje další a další, pak ukázky z následujících pořadů, které moji drahou natolik vyhodí z děje detektivky, že pak marně pátrá, kdy byl vlastně policajtem a kdo vrahem.

„Honzo, já teda nevím, sice chápu, že bez reklam by to asi nešlo, ale chytrou žehličku nechci, prádlo si dokážu uklidit sama. Možná jsem upjatá, ale to tykání mi fakt vadí.“

„No, Soni, já s tím maníkem, co mi vnucoval kondomy, taky nehrál kuličky před školou a ani jsme si nepotykali u piva, ale někdo si zřejmě myslí, že tou vtíravou familiárností dosáhne většího úspěchu u potenciálních zákazníků.“

Houbeles většího úspěchu. Teď trochu odbočím, znáte Chucka Norrise? Inu, kdo by neznal toho chlapíka, který uvítal astronauty ve skafandrech na Měsíci slovy: „No konečně jste tady, pánové.“ Seděl přitom v triku v zahradním lehátku, pokuřoval a upíjel ze sklenky s osvěžujícím drinkem. Jeho nejnovějším a doufejme, že ne posledním kouskem je, že jako první a zřejmě na dlouho jediný člověk dokázal přijít na svůj vlastní pohřeb.

Tak tohohle Chucka Norrise jsem objevil na obrázku, jak stojí nad ležící zelenou potvorou z uřvané reklamy jedné nejmenované společnosti, odfukuje si kouř z hlavně revolveru a suše říká: „Není zač, lidi.“

Netvrdím, že úplně všechny reklamy jsou stupidní, výjimečně se objeví nějaká vtipná, u které se člověk dokonce i pobaví. Jenomže pokud mi někdo něco neomaleně vnucuje a ausgerechnet mi přitom tyká, tak nemá nejmenší šanci.

To už si daleko radši přiťuknu sklenkou něčeho dobrého a potykám s lidmi, jejichž společnost je mi příjemná a s nimiž si máme navzájem co říct.