Už je to zase tady

Prázdniny končí, dva letní měsíce dětského štěstí utekly jako voda a dnes je poslední volný den. Zítra ráno se otevřou brány škol a zvonek se opět nemilosrdně rozzvoní.

Jako malý kluk jsem se každoročně už od samého začátku jara těšíval na prázdniny, prodlužující se dny nějakým tajným kouzlem postupně zvyšovaly mou nedočkavost. Pak konečně nastal ten vytoužený poslední školní den, který mi nedokázaly pokazit ani občasné projevy nelibosti mých rodičů nad doneseným vysvědčením. Radosti a strasti městského nezbedného školáka jsem ze dne na den vyměnil za bezstarostné rošťárny v nádherné posázavské přírodě u svojí milované babičky.

Najednou se před mýma klučičíma očima rozprostřely dva nekonečně dlouhé měsíce prázdnin. Po vsi a po přilehlých lukách a polích jsem vesele řádil s dětmi ze sousedství, s babičkou podnikal výlety k řece za koupáním. Když bylo po dešti, vyráželi jsme do lesa na houby a já si pak mohl pochutnat na své oblíbené smaženici nebo na houbové polévce, kterou babička dělala úplně nejlepší ze všech houbových polévek, které jsem kdy v životě jedl.

Občas jsme se vypravili na návštěvu nebo něco obstarat do některé ze sousedních vsí. Vláčkem s dnes už dávno zapomenutou krásně kouřící parní lokomotivou, houkajícím rozvrzaným motoráčkem s dřevěnými sedačkami nebo stařičkým autobusem, v němž se řidič zdravil se svými každodenními cestujícími.

S rozmary počasí jsem si nedělal starosti. Když bylo nesnesitelné horko, byl jsem rád, protože voda v řece nebyla tak studená a starostlivá babička mi dovolila, abych se v ní déle ráchal. I občasný déšť mi přišel vhod, umožnil mi totiž důkladné studium mayovek, kterých měla babička plnou knihovnu, a jejichž prostřednictvím jsem se rázem ocital ve společnosti neohrožených indiánů a proradných bledých tváři.

Ani na Mourka nesmím zapomenout. Na venkovskou kočku s kocouřím jménem, která bydlela zároveň u babičky a u sousedů, a která mi byla nejlepší zvířecí kamarádkou. Tolik mi důvěřovala, že se jednoho deštivého dopoledne rozhodla povít tři maličká bezbranná koťátka přímo před mýma očima. Já jenom zíral, a pak jsem se od té mňoukající a předoucí rodinky po dlouhé dny nemohl odtrhnout. Určitě právě ona mě svou příkladnou péčí a výchovou potomstva přivedla k celoživotní lásce ke kočkám.

Ani jsem nevěděl jak a najednou tu byl srpen. V tu chvíli jsem si pokaždé říkal, jaké to je skvělé, konec prázdnin je stále v nedohlednu, dřímá někde hluboko pod obzorem. Přijeli moji rodiče na dovolenou, řeku jsme vyměnili za vzdálenější rybníky s klidnou hladinou, kterou jsem mohl brázdit na nafukovacím lehátku. Procházky v lese byly delší a dobrodružnější, občas jsme zajeli na nějaký starobylý hrad nebo honosný zámek.
 
Ve druhé polovině srpna to už začínalo být na pováženou. Možná si taky vzpomenete na ten lehce svíravý pocit, když vám tou dobou kdesi vzadu v mozku varovně zacinkal školní zvonek. U mě byl navíc podporovaný požadavky rodičů, abych si začal opakovat něco ze školní látky. Ale já si z toho zas tak moc nedělal, ještě pořád mě čekalo krásných čtrnáct dní kamarádů, koupání, kočičího dovádění... Ještě alespoň týden... Ale čas nezastavíš, najednou je konec, jede se domů, zítra zas začíná škola.

Možná někdo namítne, že dnešní školáci jsou jiní a místo prázdninového dovádění venku tráví spoustu času přikovaní na netu u svých počítačů, tabletů a chytrých mobilů. Snad to u některých platí, ale když se teď rozhlédnu kolem sebe, vidím, že většina z nich vnímá ten předškolní čas úplně stejně jako my dospělí tehdy v době našeho dětství. Ob pár zahrad bydlí dva školou povinní bráchové, kteří zrovna přijeli z prázdnin a poslední volné dny tráví za pozorného dohledu starostlivé kolie dováděním v zahradním bazénku s mičudou. Nebo na druhé straně před domem vede cesta k místnímu hřišti se skateparkem. Celé tyto předškolní dny po ní na koloběžkách a prknech s kolečky proudí omladina tam a zas zpátky domů, aby si na poslední chvíli stačila užít co nejvíc prázdninové volnosti.

A tak bych jim všem chtěl popřát, ať si z definitivního konce letošních letních prázdnin nic nedělají, ať zítra naleznou ve škole spoustu starých i nových kamarádů a vlídných trpělivých učitelů. A jejich rodičům a školním kantorům? Těm bych chtěl popřát, aby jim jejich ratolesti a svěřenci byli jen a jen ku radosti, starosti nechť se jim vyhýbají širokým obloukem. A samozřejmě všem pevné nervy, ty přece potřebuje každý školák, rodič a kantor.