Útočník v podchodu

Na ten úzký a odjakživa mizerně osvětlený podchod pod hlavní čtyřproudou silnicí na kraji města jsem byla zvyklá od dětství. Odděloval skupinku domů, kde bydlím od autobusové zastávky a tudíž od civilizace.

Jakmile mě rodiče přestali vodit do školy, už jako malá holka jsem skrz něj chodívala skoro sama. Většinou jen za doprovodu dvou nebo tří spolužáků, kteří bydleli v naší oblasti. Dělávali jsme se legraci a jeden druhého strašili, kdo nás v něm přepadne nebo kdo na nás vyskočí z neudržovaného křoví na konci. Ale kupodivu se nikdy nic nestalo a jí si zvykla, prostě mě nenapadlo se tam bát. Když jsem už byla větší a vracela se domů později večer, čekával na mě taťka na zastávce autobusu a já měla bezpečný doprovod.

Několik let poté, co jsem začala chodit do práce, se moji rodiče odstěhovali na venkov, já v našem bytě zůstala sama a večer mi neměl kdo chodit naproti. Zezačátku jsem v té tmavé díře mívala nejistý pocit a radši jsem si koupila pepřák, ale jak běžel čas, tak už mi to ani nepřišlo.

Zlom nastal na jaře, když v těch místech přepadl nějaký bídák jednu starou babičku, když se pozdě večer vracela od svých mladých. Sebral jí kabelku a ještě k tomu do ní tak nešťastně strčil, že upadla, sedřela si tvář a zlomila nohu. Začala jsem přemýšlet, jak se tomu místu vyhnout, ale obejít nešlo a přebíhat za tmy čtyřproudou silnici se svodidly bylo o život. Tak jsem si aspoň v práci vymohla, že nebudu mít odpolední směny a když jsem opravdu potřebovala večer ven, jela jsem radši autem.

Takhle jsem to praktikovala až do začátku podzimu, jenomže pak ve firmě onemocnělo několik lidí najednou a mně nezbylo, než na ty odpolední kývnout. A aby toho nebylo málo, auto jsem zrovna půjčila našim, protože jejich jim definitivně dosloužilo a na vsi by se bez něj neobešli. Takže mě čekal minimálně týden návratů tím mizerným tunelem po desáté hodině večerní. Jak jsem se tudy nikdy dřív nebála chodit, tentokrát jsem dostala strach, už když jsem na to pomyslela. A zrovna jsem neměla nikoho, kdo mě mohl doprovázet.

První dva večery jsem prolítla podchodem snad tryskem a s očima na šťopkách, každý náhodný zvuk mi naháněl hrůzu. Když zašumělo v křoví na konci podchodu, málem jsem to vzdala a běžela zpátky k zastávce. Naštěstí se ukázalo, že to byl jenom vítr a já si říkala, jaká jsem pitomá, když se děsím každého šustnutí.

Ve středu však začalo jít opravdu do tuhého, když jsem byla uprostřed podchodu, zaslechla jsem za sebou tiché kroky. Kradmo jsem se ohlédla a v šerém světle mizerné lampy zahlédla mužskou postavu. Vypadal jako hromotluk, vysoký a svalnatý, když si všiml, že ho vidím, zastavil se a přitiskl ke zdi. Vyjekla jsem leknutím, vyrazila dopředu a ani si nepamatuju, jak jsem se ocitla před naším domem.

„Jak já se dostanu zítra domů?“ Tahle otázka mi nedala spát, v noci jsem prakticky nezamhouřila oka. Napadalo mě, jestli bych mohla přespat ve městě u kamarádky, ta by mě musela milovat, kdybych se k ní nakvartýrovala, když má teď ten svůj nový objev. Hotel? No, to by mě přišlo pěkně draho. A dovolenou si vzít nemůžu, už tak ve firmě skoro nikdo není.

Čtvrteční ranní světlo částečně odválo mé chmury a já se rozhodla, že budu za hrdinku. Do kabelky jsem si krom pepřáku přibalila silnou baterkou, kterou si můžu nejen posvítit, ale když bude nejhůř, praštím s ní toho chlapa vší silou do hlavy. Cestou domů jsem napřed projela kuželem světla z baterky křoví okolo vstupu do podchodu a pořádně posvítila i dovnitř, ale nikoho jsem tam neviděla. Kdyby mě někdo viděl, musel by se smát. Ruku s pepřákem jsem měla nataženou před sebou a připravenou k okamžitému útoku, druhou s baterkou napřaženou nad hlavou, abych ho mohla dorazit. Ale neukázal se, jen na konci se ozvalo slabé zapraskání v křoví, které jsem pro jistotu svedla na nějakou zatoulanou kočku. A mazala odtamtud domů jako namydlenej blesk.

„Už mě čeká poslední večer a budu mít pokoj, to dám,“ snažila jsem uklidnit sama sebe v pátek v práci. Na jednu stranu jsem se chválila, jak jsem to včera zvládla a na druhou stranu bála, co kdyby se ten chlap zase objevil.

A taky, že jo. Vykoukl na mě na samém konci podchodu, přímo mi vletěl do světla od baterky. Fakt mladej hromotluk s uhrančivýma očima a s rukama, kterýma by mě jedním vrzem rozmáčknul jako mouchu. Stál tam bez hnutí a koukal se na mě. Teda spíš do toho světla.

Nastříkat mu sprej do těch očí, vší silou praštit baterkou otočit se na podpatku a zdrhnout zpátky. Nebo aspoň začít strašně nahlas řvát. To jsem v tu chvíli měla udělat, ale já se najednou cítila jako omámená. Jako by mě někdo přikoval k zemi, zírala jsem na něj, jak si pomalu rozepíná dlouhý plášť, který mu sahal až někam ke kolenům.

„Teď ho vytáhne a vrhne se na mě,“ bylo jediné, co mě v ten moment napadlo. A taky, že vytáhnul, ale něco úplně jiného. Z pod pláště vyndal kytku rudých růží, vrazil mi ji do ruky, až jsem z toho pustila ten pepřák. Řekl jen: „Jste krásná, já vás strašně miluju, promiňte, už mě neuvidíte.“ Pak se otočil a začal utíkat pryč. Já stála jako zkoprnělá a jediné, nač jsem se zmohla bylo, že jsem si tou baterkou posvítila na číslo auťáku, do kterého skočil a odjel.

***

Tak tohle se stalo přesně na den před třemi léty. Od té doby už máme s Jirkou dvě děti a pokaždé tenhle den slavíme jako výročí seznámení. Když jsem si ho tehdy našla podle toho čísla a vlítla na něj, co mělo znamenat to s tou kytkou, víte, co mi odpověděl? No, že jsem se mu už delší čas moc líbila, jenom se hrozně bál, že ho odmítnu. A když mě tam tehdy viděl chodit potmě samotnou, tak mě chtěl nenápadně chránit, aby mě taky někdo nepřepadnul jako tu babičku předtím. Asi stokrát se mi omlouval, že mě nechtěl děsit, ale když zjistil, že jsem si ho všimla, tak ho napadly ty růže a už si nemohl pomoct.

Jo a jak to bylo s tím dlouhým pláštěm až ke kolenům? No, znáte chlapy, když si oblíbí nějaký kousek oblečení, tak ho na sobě nosí pořád, než se jim úplně rozpadne. Však mě to taky stálo spoustu času, než jsem ho přemluvila, aby ten starej hadr konečně vyhodil.