Útěk z domova

„Marku, co je to za holku?“ Vypálila na mě maminka otázku a ukázala mi fotku Ireny, kterou jsem nosil v kapse u kalhot.

„Mami, odkdy mě šacuješ?“ Pokusil jsem se o obranu.

„Jaképak šacuješ, jednou tě s tátou živíme, tak máme právo znát, s kým se stýkáš. A jestli to chceš vědět, prala jsem kapesníky a tohle na mě vypadlo. Ale na něco jsem se tě ptala, doufám, že s ní nechodíš a nespíš!?“

Jakkoli mi bylo jasné, že Irena neprojde přísnou kontrolou mých rodičů, zapírat nemělo cenu, stejně by na to jednou přišli. A tak jsem kápnul božskou: „Samozřejmě, že chodím se vším všudy, mami, už delší dobu. Nechápu, proč bych ve svém věku nemohl.“

„Tak za prvé,“ začala má rodička odpočítávat na prstech. „Čekají tě ještě dva roky studia, tak doufám, že ji nepřivedeš do jiného stavu. A za druhé předpokládám, že je ze vzdělané rodiny a že taky chodí na vejšku.“

A bylo to tady. Můj táta byl právník, máma inženýrka ekonomka, brácha měl čerstvý doktorát, já chodil na techniku a bylo mi jasné, že totéž bude požadováno nejen od mojí budoucí manželky, ale i od její rodiny. Holt takhle starosvětsky to u nás chodilo, ale já se rozhodl bránit a na začátek jsem se pokusil trochu zakličkovat: „Nestuduje vysokou, mami.“

Leč moje maminka se nechtěla vzdát naděje: „Aha, takže bude maturovat. Když pominu, že je na tyhle věci ještě dost mladá, tak fajn. A kam půjde potom?“

Nezbývalo, než vyložit karty na stůl: „Mami, moje Irenka je moc hodná a čestná holka, já ji mám rád a jednou bych si ji chtěl vzít. Ale nebude maturovat, je vyučená, stejně stará jako já a prodává v oddělení oděvů. Nedovedeš si představit, jak je v tom šiko...“

„Cože?“ Skočila mi máma do řeči, „Marku, to snad nemyslíš vážně! Nějaká nána prodavačka není holka pro tebe. Nesmí mi přes práh a ty se s ní okamžitě rozejdeš!“

A bylo vymalováno. V některých věcech moji rodiče uvažovali jako v devatenáctém století a já teď měl na vybranou. Buď se podřídím a odeženu od sebe holku, kterou miluju. Nebo s ní budu dál chodit tajně a bát se, jak to dopadne, až to jednou praskne. Anebo prostě utéct. Můžu tohle udělat? Už předem jsem Irenu varoval, co všechno se může stát a ona se mě snažila uklidnit, že by se to nějak vyřešilo u jejích rodičů. Párkrát jsem je viděl, byli to moc milí lidé, mě brali jako fér kluka, ale nastěhovat se k nim? Připustili by to? A mohl bych je já coby student zatížit dalším hladovým krkem? No, musím to napřed s Irenou pořádně probrat, a kdybych si ke škole vzal nějakou brigádu, abych tam nebyl za vejžerku, tak snad.

Večer následovala rodinná porada, tedy spíš soud, v němž byl tatínek soudcem, já obžalovaným, maminka žalobkyní a brácha jakýmsi advokátem, který se mě snažil bránit. Leč jeho snaha byla marná a verdikt jen potvrdil maminčina slova o okamžitém rozchodu.

Mobily v té době ještě neexistovaly, z domácího telefonu jsem Ireně zavolat nemohl, tak jsem jí to všechno vysypal hned druhý den, když jsem se cestou na přednášky stavil u ní v krámě. Pak nabraly události překotný spád. V její rodině se zřejmě s variantou mého spěšného úniku z domova už nějak počítalo. Irena za mnou o polední pauze zašla do školy, aby mě informovala, já vynechal přednášku z fyziky, tajně si skočil domů pro pár nejnutnějších věcí a pozdě odpoledne se přesunul k jejím rodičům.

Vzali to s přehledem a s humorem. Irenina maminka mě coby profesionální kuchařka přivítala řízkem přes celý talíř, tatínek zámečník přede mě po večeři obřadně položil nově vybroušený klíč od jejich bytu a s pobaveným výrazem pravil: „Mládeži, nečekali jsme, že se to vyvine tak rychle, takže si budete muset vystačit v jedné posteli, ale to vám určitě nebude vadit.“ Později mi mezi čtyřma očima kladl na srdce: „Doufám, že máš rozum, chlape“ a strčil mi do ruky krabičku kondomů. Holt to byli rozumní, přátelští a otevření lidé, kteří mě na první dobrou přijali do rodiny.

Druhý den byla sobota, my s Irenou trochu zaspali a její maminka nám s úsměvem přinesla snídani do postele: „Tak vstávat, mláďata, vylezte z pelechu, ale napřed se pořádně najezte, jedeme na chalupu. Jestli chcete jet s námi, čeká nás tam spousta práce a zábavy.“ Rychle jsme se nasnídali a vyhrabali z postele, den na chalupě se vydařil a my byli šťastní, že můžeme být spolu.

***

Dnes po čtyřiceti létech musím opakovaně vyjádřit svůj vděk Ireniným rodičům za to, jak se tehdy o mě postarali. Bohužel už nežijí, ale já pevně věřím, že mě odtamtud shora slyší. Se svou ženou jsem prožil a stále prožívám nádherné manželství, jsem hrdý na ni a taky tak trochu sám na sebe, kvůli tomu tehdejšímu rozhodnutí odejít od našich.

A naši? To je úplně jiná kapitola. Ten zločin, že jsem si ve svých třiadvaceti dovolil utéct od rodiny kvůli nějaké prodavačce, ze mě udělal nežádoucí osobu. Zpočátku se se mnou stýkal jen můj bratr, který stál na mé straně, ale rodiče mi ani nepřišli na svatbu. Až teprve narození prvního dítěte trochu obměkčilo jejich zatvrzelost, respektive v nich rozpoutalo vnitřní boj, zda se stále tvrdošíjně držet zapšklých rodinných zásad nebo si dopřát výsadu být dědečkem a babičkou.

Vyřešili to šalamounsky, mně, Ireně a jejím rodičům udělili částečnou milost, která spočívala v občasných opatrných návštěvách u příležitosti svátků, narozenin, Vánoc, Velikonoc a podobně. Trochu mi jich přišlo líto, v jejich očích jsem vždycky viděl vnitřní boj, s nímž takové setkání absolvovali, kdežto my ostatní jsme vše brali s humorem.

Ledy v srdci mé maminky se definitivně prolomily až po tatínkově smrti a s příchodem zdravotních omezení, když už přestala být plně soběstačná. Teď žije v míru a v pohodě se mnou a s mojí Irenou, naše dvě děti se už dávno osamostatnily, mají své potomky a občasná rodinná setkání konečně probíhají v poklidné atmosféře.