Ustaraná dáma v nesnesitelném horku

Středa. Nejžhavější den tohoto týdne. Cestou z práce jsem po celkem snesitelném prostředí v metru doufal, že budu mít kapku štěstí a na Černém Mostě narazím na klimatizovaný autobus, který mě doveze až domů.

Hm, smůla. Žádný chládek, naopak horko ještě větší než venku, zřejmě znásobené přestávkou na slunku na konečné. Chudák šofér a s ním chudáci my cestují. Ale což, však jsme zvyklí, my i on. Nastoupil jsem jako jeden z prvních a usedl k okénku s tím, že si na chvilku od všeho odpočinu. Nebudu číst, ani luštit, budu jen tak bezmyšlenkovitě koukat ven a možná si u toho i maličko zdřímnu. Jen pozor, abych nepřejel.

„Dobrý den, mohu?“ Otázala se právě přišedší dáma, já tak nějak automaticky přikývnul a ona zaujala místo vedle mě. Věkem tak pětapadesát, ve tváři ustaraná a čelo lehce orosené. Ostatně kdo by ho toho dne neměl.

A hlavně tělnatá. Hodně prostorově výrazná. Nemám nic proti plnoštíhlým dámám, však snad už každý tady ví, že se mi takové ženy líbí a že pro ně mám slabost. Když si k vám přisednou v autobusu, tak trochu přetékají na vaši stranu a příjemně měkce hřejou. Opravdu je to hřání příjemné v tomhle hicu? Nu což, pořád je to lepší než kostnatá s pichlavými lokty.

Zvolna jsme se rozjeli, měkké hřání mé sousedky mi kupodivu nevadilo, naopak mě posunulo do stavu mezi spánkem a bděním. Občas jsem zaregistroval nějaký obrázek zvenku za oknem, který se mi vzápětí prolnul do mikrosnu.

„Pročpak asi támhleten chlapík na chodníku tolik pospíchá?“ Optalo se mé vědomí. „Protože má za manželku vodní žínku a chvátá domů, musí jí doplnit vanu chladnou vodou, aby mu nelekla horkem, koukej,“ odpovědělo mi podvědomí a ukázalo mořskou pannu s ploutví místo nohou. „Chlapík je holt starostlivý, určitě má svou vodní žínku strašně moc rád,“ dodalo vědomí poté, co jsem se z mikrosnu vytrhnul.

„A jakápak snový obrázek přijde teď?“ Byl jsem v duchu zvědavý.

„Žádný! Crrr! Crrr!“ Odpověděla mi realita, ztvárněná hlasitým vyzváněním telefonu mé měkce hřejivé sousedky. Hlavou mi bleskla naděje, že její rozhovor bude krátký a já budu moci dřímat dál. Leč nestalo se tak.

„Ahoj, tak jak jsi dopadnul?“ Vím, že cizí hovory se poslouchat nemají, leč hovoří-li vám někdo pár centimetrů od hlavy, máte výmluvu. Jakou? Prostou, uši nemajíce víček se zavřít nedají. Nezbylo mi tedy, než spekulovat, do čeho asi tak mohl ten na druhé straně dopadnout. Do písku v doskočišti? Nebo na ulici při přijímacím pohovoru? A kdo to vlastně je? Manžel? Tatínek? Jiný příbuzný nebo třeba jen známý?

„Aha, opravdu je to tak vážné? Tak to mě moc mrzí. Každý týden na kontrolu? A bolí tě to hodně?“ Pokračovala dáma poté, co se jí dostalo odpovědi. Takže žádné doskočiště, ani přijímací pohovor. Tohle je mnohem horší, nějaká nemoc nebo zranění.

„Vem si ten růžový prášek, ten ibalgin... Prázdná krabička?... Další je dole v lékárně, zvládneš schody?... Ne tam, v té druhé poličce... Máš?... Ne, ne, víc nalevo... Sláva, tak ho pořádně zapij.“ Paní teď mluvila přerušovaně, jak ten na druhém konci plnil její pokyny. Hlas měla ustaraný, bylo znát, že s ním soucítí a bojí se o něj.

Chvilku ho poslouchala a poté pokračovala: „Karle, ne, nic nedělej, nech to na mně, lehni si a odpočívej. Já se ještě stavím nakoupit a v lékárně, dorazím domů nejrychleji, jak to bude možné. Tak zatím ahoj a drž se.“

Paní schovala mobil, povzdechla si a jen tek tiše, zřejmě bezmyšlenkovitě zašeptala sama pro sebe slovo manžel.

A já měl rázem po podřimování. V mikrosnu jsem před chvilkou viděl fikci, jak chlapík spěchá domů, aby se v nesnesitelném horku postaral o svou vodní žínku. Jenomže tohle? To není žádná fikce. Žádný mikrosen. Tohle je skutečnost. Tvrdá realita, přátelé. Tělnatá měkce hřející paní po mém boku se bojí o svého Karla, protože je nemocný nebo zraněný. Pospíchá, musí mu ještě nakoupit a kouká být už, už doma, aby se o něj postarala. Proč? No asi proto, že ho má ráda a oni dva k sobě prostě patří.

Spoj zvolna brzdil před mou stanicí a já se ozval: „S dovolením, prosím, budu vystupovat.“

„Samozřejmě, prosím.“

„Děkuji vám. Mějte se hezky. Na shledanou.“

Člověk má spoustu možností, jak poděkovat, popřát hezký den a rozloučit se. Může to otráveně vyštěknout a zamračit se u toho jako čert. Případně to říct bez jakéhokoli emočního zabarvení a zatvářit se bezvýrazně jako leklá ryba. Anebo? Prostě se pokusit do toho všedního sdělení vložit pochopení, účast, naději a pohlazení slovem.

„Já děkuji,“ odvětila ta paní s krásným srdcem.

Vystoupil jsem, bylo sice stále vedro k padnuté, ale já už ho nevnímal. Co je to nějakých pětatřicet stupňů? Prkotina. Myslel jsem stále na tu paní a říkal si, co jí asi tak doma čeká. A přitom jsem děkoval bohu i osudu za zdraví všech lidí, kteří jsou mně, nám, vám nějakým způsobem blízcí.