Usmíření na poslední chvíli

Maminka odešla od tatínka, když mi bylo pět let. Jednoho dne rozhodla, že se stěhujeme ke strejdovi Romanovi. Sbalila všechny svoje a moje věci, ani mi neumožnila se s tátou rozloučit a odjela se mnou do jiného města.

Tehdy jsem maminku vůbec nechápala. Oba rodiče jsem milovala, k tátovi jsem měla možná o trošku blíž, nesmírně jsem obdivovala, jak si se mnou uměl hrát. Vlastnoručně mi vyrobil a vybavil domeček pro panenky tak, že mi to mohly všechny kamarádky závidět. Na rozdíl od mámy si na mě udělal čas kdykoli, když jsem se ho rozhodla bombardovat svými naivními dětskými otázkami. Dokázal mi na ně odpovídat tak poutavě, abych všemu nejen porozuměla, ale aby to pro mě bylo zároveň i zajímavé. Strašně mi vadilo, když se rodiče mezi sebou hádali a čím víc se jejich spory v průběhu času stupňovaly, tím jsem byla nešťastnější a zmatenější.

Po přestěhování k Romanovi mě začala maminka přesvědčovat o tom, že jsme od tatínka musely obě odejít, protože na ni byl zlý. Ubližoval jí tak, abych o tom nevěděla a prý bylo jen otázkou času, kdy začne ubližovat i mně. O Romanovi tvrdila, jak je nesmírně hodný, nabídnul jí, abychom obě natrvalo bydlely u něj, že se o nás postará. Stále dokola mi opakovala, jak jí má Roman rád a jakým mi bude dobrým druhým tatínkem. Nechtěla jsem tomu uvěřit a prosila maminku, abych se mohla se svým vlastním tatínkem vidět, ale ona mi to neumožnila. Romana jsem neměla ráda. Nic konkrétního mi sice neudělal, ale měla jsem pocit, že mě připravil o tatínka. Navíc si se mnou ani neuměl hrát a já vycítila, že jsem mu spíš na obtíž. Snad jsem se ho i trochu bála a vlastně jsem byla ráda, že se o mě skoro vůbec nezajímal. Byla jsem nešťastná, tatínek mi moc chyběl, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Často jsem tajně brečela do polštáře a říkala si, že to přece není možné. Že se maminka musela splést a všechno to špatné, co mi o něm říká, není pravda.

***

Začátek školní docházky mi přinesl spoustu nových podnětů. Učení, paní učitelka, spolužáci a všechno to ostatní způsobilo doslova revoluci v mém životě a já k velké radosti maminky na svého tatínka pozapomněla. Zvrat nastal, když mi bylo dvanáct let a narodil se mi bráška. Všechno se najednou začalo točit kolem miminka a já si připadala odsunutá na vedlejší kolej. Maminka na mě přestala mít čas, já začala znovu vzpomínat na tatínka a říkala jsem si, že on by mi něco takového určitě neudělal. Před očima se mi vynořila jeho vlídná tvář a já v duchu znovu prožívala ty dávné nádherné společné chvíle. Tehdy jsem se rozhodla, že k němu uteču.

Našetřit z kapesného peníze na jízdenku z Hradce do Prahy sice nějaký čas trvalo, ale já byla trpělivá, dokonce jsem počkala, až budu mít trochu víc. Ve starých dokladech jsem si tajně našla původní adresu a vyrazila na cestu. Autobus, metro a tramvaj nebyl problém, průšvih nastal až ve chvíli, když jsem na daném místě nenašla dům, ve kterém jsme dřív bydleli. Celá oblast vypadala úplně jinak než v mých vzpomínkách, místo obytných domů tam stálo nějaké obchodní centrum. Byla jsem úplně bezradná a zoufalá, nevěděla jsem, co mám dělat. Někam jsem zalezla, kde mě našli až v noci policajti, kteří pak zavolali mamince, aby si pro mě přijela. Ani nechci psát, co mě pak čekalo doma, ale celá ta epizoda mě jen utvrdila v přesvědčení, že mi tehdy maminka neříkala pravdu.

Časem jsem si dokázala dát pět a pět dohromady. Uvědomila jsem si, že to celé bylo vlastně strašně jednoduché. Maminka se do Romana zamilovala a rozhodla se pro odchod od tatínka i se mnou. Roman byl mazaný a vlivný právník, a tak pro něj nebyl problém pomoct ji s rozvodem a celé to navléct tak, aby se se mnou tatínek nemohl vídat. Tohle prozření způsobilo další zvrat v mém životě, rozhodla jsem se, že tatínka prostě najdu. Za každou cenu. Už jsem byla chytřejší a věděla, že si to nesmím zase pokazit nějakým bláznivým útěkem. Téhle myšlence jsem přizpůsobila veškeré svoje konání, doma jsem začala dělat poslušnou dceru, abych v mamince nevzbudila žádné podezření. Po základce jsem si vymohla, že se vyučím kadeřnicí. Tvrdila jsem, jak moc by mě zrovna tahle práce bavila, ale ve skutečnosti to nebyla tak docela pravda, jen jsem si myslela, že se tímhle způsobem budu moct snadno osamostatnit. Vedle toho jsem tajně rozjela pátrání po tatínkovi.

***

Objevila jsem ho v době prudkého rozvoje sociálních sítí. To už mi bylo skoro sedmnáct, a já měla celou řadu tajných registrací všude možně. Tedy tajných tak, abych se neprozradila před maminkou a před Romanem. Taky jsem si zvykla po sobě pořádně uklízet na našem domácím počítači a dokonce i na svém mobilu, který měl v té době ještě celkem jednoduchý internet.

„Žížalinka hledá tátu.“ Tuhle osudovou zprávu jsem poslala přes facebook jednomu člověku, který měl vedle asi deseti dalších lidí registraci se jménem a příjmením mého tatínka. Nebyla jsem si jistá, veřejná data tam neměl skoro žádná a já mohla vidět jen jednu fotku z jeho mládí, na které si byl jen vzdáleně podobný. Žížalinko mi tatínek říkával jen tehdy, když mi chtěl udělat hodně velkou radost.

„Jak se Jukalce vaří v nové kuchyni?“ Odpověď přišla ještě týž den a já byla šťastná, jako už dlouho ne. Jukalka se totiž kdysi jmenovala moje nejoblíbenější panenka, pro kterou mi tatínek stavíval všechna ta maličká bydlení. Konečně jsem ho po létech hledání našla.

Napsal mi, že pár let po našem odchodu zbourali ten dům, kde jsme tehdy bydleli a on se odstěhoval jen o několik ulic dál. Chtěla jsem se za ním okamžitě vydat, ale on mi to rozmluvil. Přesvědčil mě, abych počkala, až mi bude osmnáct a nikdo ze mě nebude moct rozhodovat, co smím nebo nesmím. Napsali jsme si spoustu mailů, z mé strany samozřejmě v přísném utajení. Tatínek mi potvrdil to, co už jsem vlastně dávno věděla, že totiž od něj maminka se mnou odešla poté, co se dala dohromady s Romanem. Navíc se jim ho podařilo oškubat o celkem slušnou sumu peněz, takže zezačátku vycházel jen stěží. Ale v žádném jeho mailu jsem neobjevila ani stín nějakého stěžování, jen smutek z toho, že mě na čas ztratil, jistotu, že se zas najdeme a obrovské štěstí, že se nám to podařilo. Též jsem se od tatínka dozvěděla, že se znovu oženil, má skvělou manželkou a další dvě děti, tentokrát pro změnu kluky dvojčata. Možná jsem v tu chvíli byla trochu potvora, cítila jsem za něj zadostiučinění a říkala si, jak by mu to maminka mohla závidět.

Záhy poté, co jsme si s tatínkem začali psát, jsem si přesně nalajnovala svou budoucnost. Jakmile mi bude osmnáct, najdu si místo kadeřnice někde v Praze, abych mu byla nablízku. Zároveň se tam odstěhuji, i kdybych měla bydlet s několika dalšími lidmi v nějakém nevalném podnájmu. Prostě za každou cenu. Jenomže nakonec to všechno dopadlo úplně jinak.

***

Dva měsíce před mými osmnáctinami Roman zmizel. Počkal si, až bude s mým nevlastním bratrem doma sám a mojí mamince udělal úplně stejný podraz jako ona kdysi mému tatínkovi. Sebral svého syna a nechal jen vzkaz, že navždy odchází a že se postará o to, aby mu byl kluk přiřčen do péče. Nezapomněl přidat varování, aby se maminka o nic nepokoušela, jinak že snadno zařídí, aby to u soudu pořádně slízla za zanedbávání vlastního dítěte. Navíc určil, že pokud chce maminka se mnou dál bydlet v jeho bytě, musí mu platit nájemné.

Maminka se úplně sesypala. Už nějaký čas předtím mi připadalo, že je nějaká nevrlá a divná, a že to mezi nimi neklape, ale moc jsem si toho nevšímala, proto mi nedocházely další souvislosti. Jen jsem Romanovi v duchu přála: „Dobře ti tak, že je na tebe mrzutá, neobletuje tě u stolu a nechce ti dávat v posteli. To máš za trest, že jsi ji tehdy odlákal od mého tatínka.“ Jenomže teď se najednou ukázalo něco, co se přede mnou snažila utajit a před Romanem bagatelizovat. Že je totiž na dně nejen psychicky, ale i fyzicky, objevili jí nádor v pokročilém stádiu a následně potvrdili podezření na řadu metastáz.

Hned jsem o tom všem napsala tatínkovi a on mě tehdy ohromně překvapil. Odpověděl, že je mu to moc líto a že je připravený mamince pomoct, pokud to bude možné. Ale že nechá na mně, abych posoudila, jestli jí mám prozradit, že si spolu píšeme a tím pádem i nabídnout jeho pomoc.

Váhala jsem, nebyla jsem si jistá, jak by to přijala. Seděla jsem u její postele v nemocnici, držela ji za ruku a snad mimoděk zašeptala slovo „tatínek.“

„Ano, Renátko,“ obrátila na mě své smutné oči, „já vím, že jste v kontaktu, poznala jsem to na tobě. A taky jsem poznala, že ti v tom nemůžu a už ani nechci bránit. Teď mi teprve dochází, jakou jsem tehdy udělala obrovskou chybu a oba vás ranila.“ Dál už maminka mluvila jen ztěžka a přes závoj slz: „Víš, dceruško, vlastně je to tak správné, tohle je trest, který si zasloužím. Jestli chceš, tak se za ním rozjeď, na mně už nezáleží, stejně mi moc času nezbývá. A vyřiď mu, že se mu za všechno moc omlouvám. Vím, že je to strašně málo, ale víc toho už udělat nemůžu.“

Ten den jsem tátovi poprvé zavolala, už jsem se nemusela bát, že by to někdo mohl zjistit z výpisu hovorů a dělat mi coby neplnoleté osobě problémy. Náš hovor byl upřímný a krátký, vlastně jsem ho jen poprosila, aby přijel do Hradce, protože maminka umírá.

Tatínek přijel hned druhý den a my spolu zašli do nemocnice za maminkou. Nechala jsem je spolu o samotě a chvíli čekala na chodbě před pokojem. Asi za deset minut mi to nedalo, tiše jsem zaklepala a vklouzla dovnitř. Nevím, co všechno si řekli předtím, ale v tu chvíli se drželi za ruce, usmívali se, ale zároveň jim tekly slzy z očí a já zaslechla tichá slova o odpuštění. Záhy po téhle návštěvě se mamince milosrdně zastřelo vědomí, a ačkoli jsme tam za ní před jejím skonem ještě několikrát s tatínkem zašli, už nás nepoznala.

***

Tohle všechno se odehrálo před několika roky a já jsem dodnes ráda, že jsem svého tatínka znovu našla a mohla být svědkem, jak se s maminkou dokázali po létech usmířit a urovnat svůj dávný spor. A také děkuji druhé manželce svého tatínka, že mě přijala do rodiny, než jsem se v Praze dokázala postavit na vlastní nohy a najít si nedaleko od nich byť jen skromné a pronajaté, ale vlastní bydlení.