Úraz

„Cos to zas uvařila, ty huso? Tohle se nadá jíst.“ Martin ohrnul nos nad Lídinými narychlo spíchnutými špagetami s vajíčkem, postrouhanými ementálem. Odstrčil talíř a naštvaně si namazal chleba sádlem se škvarkama.  

„No, promiň, Marta zas nepřišla do práce a musela jsem uklízet i její kanceláře. Zdržela jsem se, tak tak jsem stihla vyzvednout Filípka z družiny.“

„Já ti na to tvoje uklízení kašlu. Mám pod sebou důležitý oddělení a peněz ti snad nosím dost nebo né?“

Sklopila oči, ale Martin nevrle kouknul do ledničky a vztekle pokračoval: „Ani to pitomý pivo jsi mi nedokázala koupit. Jdu pryč, přijdu pozdě. A koukej, ať má Filípek v pořádku úkoly.“ Dožvýkal svůj chleba a vypadnul.

***

Zase šel za ní. Věděla to. Takhle se to táhlo už několik let, vlastně od narození malého, když přestala mít čas jenom pro něj a dělat mu první poslední. Zpočátku ji mrzelo, že mu nedokáže vyvářet, jak byl dřív zvyklý. Že už nemá chuť na sex, aby mu mohla vyhovět, kdykoli on zachce. Snažila se, věřila, že to pochopí, že trochu ustoupí a začne jí i pomáhat.

Dočkala se akorát jeho pohrdání. Měl dobrou práci a peněz jí dával dost, a tak jí nutil, aby zůstala doma a sekla s tím svým „mizerným smetákem,“ jak tvrdíval. Jenomže to ona nechtěla. Měla svou hrdost. A nakonec, kdyby se něco stalo, zůstala by bez příjmu.

Už mockrát ji napadlo, že se s ním rozvede. Zvlášť potom, co o ní přestal stát a našel si milenku. Ale byl to Filípkův táta, syna měl rád, choval se k němu hezky a malý se v něm viděl. Tak skousla zuby, zvykla si na jeho věčné lamentování a jela dál. „Možná, až Filip vyroste, začnu znova. Snad někdy...“

Těsně než toho večera usnula, slyšela tiché cvaknutí dveří. A kroky. Martin opatrně nahlédl do Filípkova pokoje, aby ho nevzbudil a pak šel spát k sobě. Dveří ložnice se ani nedotknul. Bodlo jí u srdce. Jak by byla ráda, kdyby si tu svou milenku nikdy nenašel. A kdyby... 

***

Martin konečně otevřel oči. Po týdnech v kómatu měl v hlavě prázdno. Pamatoval si jen, jak na něj někdo zakřičel: „Proboha, uhni.“ Pak v duchu uviděl stavbu, kterou se toho dne vydal zkontrolovat. Stál u lešení. Nahoře se něco semlelo, zaslechl rupnutí a pár nadávek. Najednou se k němu shora blížil velký stín. Chtěl couvnout, bylo pozdě. Náraz do hlavy. Tma. Nic. A teď jen bílý pokoj plný tiše vrnících přístrojů. „Co se děje? Kde jsem?“ Usnul.

Když znovu otevřel oči, skláněla se nad ním nějaká žena. Měla smutný výraz. Dotkla se jeho ruky a něco mu konejšivé pošeptala. Připadala mu povědomá, ale nepoznal ji. Znovu se propadl do spánku.

Příště se probudil do tmy. Vzpomínal na ten ženský obličej. Místo něj se mu před vnitřním zrakem objevilo nějaké dítě. Mělo podobné rysy a stejné oči jako ona. „Můj syn,“ vzpomněl si. „Vždyť já mám syna... A ženu...“

Trvalo mnoho dní, než se Martinovi vrátila paměť. Znovu v nich prožil své dětství a mládí. Pak pár prvních šťastných let manželství s Lídou. A potom... Život se mu rozběhl před očima jako film, v němž on sám byl hlavní postavou. Zpočátku se za sebe radoval. Pak doufal, že jeho filmové já přece jen dostane rozum. Nakonec už mu jen nadával. Sám sobě nadával.

***

Pustili ho domů. Filípek byl šťastný, že zase může být s tátou. Lída o něj pečovala, byla vstřícná a milá, ale podivně chladná. Tělesně mu bylo den ze dne líp a líp.

„Můžu utřít prach?“

„Jestli chceš.“

„Budu vařit večeře, chodíš z práce hrozně utahaná.“

„Když ti to nebude vadit.“

Věděl, že jestli má mít šanci, musí to napřed vyřešit s tou druhou. S tou, k níž se ve své ješitnosti utíkal od Lídy. Co asi dělá? V mobilu od ní našel jen několik starých zpráv z doby těsně po svém úrazu. Zpočátku byly plné erotiky, v dalších pak údiv a zklamání nad jeho nezájmem. A v posledních už jen výčitky. Sebral odvahu, aby to celé uzavřel a vyťukal její číslo.

„Panáčkovi se už zase doma nelíbí, co? Panáček si najednou vzpomněl.“ Zněla ironicky, ani ho nepustila ke slovu. „Tak víš co, milej zlatej? Pořád jsem doufala, že se kvůli mně rozvedeš, ale když ses na mě vyprdnul, tak už mě neotravuj. Táhni laskavě do háje nebo tě zažaluju za obtěžování.“ Zavěsila. Tušil, že ani nevěděla, že byl na prahu smrti. Nic k ní necítil. Vlastně k ní kromě fyzické touhy nic necítil ani dřív. Nakonec byl rád, že to tak rychle skončilo. 

***

Cestou z práce se Martin stavil pro Filipa v družině a doma je uvítala vůně smažících se řízků.

Teď už je večer, mladý spí a ti dva si otevřeli láhev vína. Dívají se na sebe přes plamen svíčky, mlčí a jejich oči vedou hluboký rozhovor.

Později:

„Spíš?“

„Ne, čekám, na tebe.“

„Smím k tobě?“

Napůl v žertu a napůl vážně mu pohrozila prstem a maličko poodkryla přikrývku.

„Už nikdy,“ zašeptal, „vlastně už vždycky...“