Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají II.

Minulý „metro článek“ byl věcného charakteru, v tom dnešním bych se s vámi rád podělil o dvě příhody, které se v tomto dopravním prostředku nedávno odehrály. První je vážná, druhá humorná, a obě by mohly nést podtitul „setkání s lidmi v opojení.“

Je to pár týdnů, co jsem jako obvykle v pozdním odpoledni nastoupil na Náměstí Republiky, ve směru na Černý most. Vůz nebyl přecpaný, stálo jen pár lidí, někdo si četl, jiný věnoval pozornost svým sluchátkům, další si povídali, a tak dál, prostě všední nudně poklidné cestování.

Na Florenci nastoupil. Vletěl do vozu jako vítr, byl to černoch stříknutý bělochem, možná opačně běloch černochem, a hned nahlas na celý vůz spustil svou americkou angličtinou. Nebo, jak by prohlásil Major Haluška, američtinou. Má znalost tohoto jazyka není tak dobrá, abych mu všechno rozuměl, ale pochytil jsem cosi o tom, že se před námi všemi otevírají brány pekelné. Ten člověk nemluvil konkrétně k nikomu z nás, pořvával tak nějak obecně, na všechny. Že prý pouze on má přímý kontakt s bohem, a tudíž jako jediný bude spasen. Nesnažil se nás přemlouvat, abychom vstoupili do nějaké jeho sekty, jen nám tak obecně spílal a lál do hříšníků. Na opilého nevypadal, choval se jako blázen, buď musel být zdrogovaný, nebo tím bláznem opravdu byl.

Pochopitelně si ho nikdo moc nevšímal. Pár čtenářů přestalo číst a koukalo do prázdna, jiní se tvářili, že tam ten človíček vlastně vůbec není, na tvářích některých bylo znát pohoršení, na dalších pak pobavení. Přestože ten člověk kromě svých verbálních projevů nebyl vůbec agresivní, nikdo na sebe nechtěl upoutat jeho pozornost.

A tak jsem si řekl, že je-li to blázen, zdalipak je šťastný nebo nešťastný? Šťastný ve své nesmyslné víře ve spasení sebe a zatracení ostatních, nebo nešťastný proto, že ho nikdo neposlouchá, nebere vážně a nechce se nechat též spasit, vydal-li by se jeho cestou? Pár stanic nás svým kázáním obšťastňoval, řečmi plnými „fucků“ a „shitů.“ Pak přišla Palmovka, vyběhl z vozu, opona spadla, dveře se zavřely a bylo po představení. Jednoaktovka s názvem „Sigle mad man“ skončila.

Druhou příhodu znám z vyprávění své drahé polovice, zažila ji v průběhu letošní zimy při večerní cestě z Dejvické do centra. Okolo Dejvické je několik vysokých škol, tudíž se to tam studentíky jen hemží, a není divu, že jich pár cestovalo ve stejném voze s mojí manželkou.

Též byli v opojení, avšak nikoli z drog nebo z bláznovství. Byli jenom tak lehce přiopilí, jak někdy bývá většina z nás, když se sebe potřebujeme smýt starosti a stresy všedních dnů. Možná ta skupinka studentů toho dne absolvovala nějakou zkoušku, snad někteří zdárně, pár z nich s nezdarem. V této fázi své večerní cesty Prahou však všichni zapomněli na lidskou řeč a povídali si po zvířecím. Ze světlovlasého mladíka se tak rázem stal řehtající a frkající plavý kůň, pak tam byl tmavohnědý pes, zřejmě nějaký podvraťák, zvučně kokrhající kohout, dokonce i dlouhosrstá černá ovce byla k vidění. A co na to ostatní cestující? Bohužel se k nim nikdo nepřidal, ale na rozdíl od předchozí příhody bylo vidět mnohem míň pohoršení. Našlo se sice pár kožených tváří, ale u většiny lidí vzbudila ta partička pobavení. Možná je dobře, že jsem tam místo své ženy nebyl tehdy já. Nevím, nevím, jsem příliš velký kočkomil, a tak si nejsem vůbec jistý, jestli bych se na chvilku neproměnil ve starého šedého kocoura.

Jaképak asi bude další povídání o ukončení nástupu a zavírajících se dveřích? Suše věcné nebo spíš výpravné s pokusem o humor? A bude vůbec nějaké? Přiznám se, že v tuto chvíli sám nevím. Asi to nechám na libosti či nelibosti čtenářů.

Související článek: Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají I.