Uhni, to je moje silnice!

Občas člověk nestačí zírat, s čím vším se dokáže setkat na silnici a leckdy musí mít kliku, aby neskončil v příkopu. Zkusme se na to podívat s určitou dávkou nadhledu a pojmenovat pár typů nebezpečných řidičů.

Pozor, tady jedu já!

Řidič typu „pozor, tady jedu já“ obvykle křečovitě svírá volant, jede prostředkem silnice a zná jen jednu jedinou rychlost, jíž bývá něco mezi čtyřiceti a šedesáti kilometrů v hodině. Tuto svou rychlost dodržuje za všech okolností, tedy bez ohledu na šíři a stav vozovky, rovné úseky nebo zatáčky a hustotu provozu.

Jízda za takovým řidičem je utrpením, neboť jej nelze předjet. Není ochoten ani schopen zrychlit nebo uhnout ze své půlící čáry ani na rovné a prázdné silnici. Nereaguje, ani když ho problikneme nebo na něj nedej bože zatroubíme. Potkat takového řidiče v protisměru je doslova průšvih a lze hovořit o štěstí, když to odnese jenom zrcátko. Jediné řešení je, vyhýbat se mu na sto honů.

O jedné řidičce typu „pozor, tady jedu já“ mi vyprávěla moje známá. Říkala, že si zranila kotník, manžel nebyl doma a ona poprosila svou sousedku, aby ji odvezla k doktorovi. Ta jí sice ochotně vyhověla, ale známá pak prohlásila, že vědět to dopředu, radši by si těch patnáct kilometrů k doktorovi odskákala sama na jedné noze.

Raz dva tři... ještě ne

Chování tohoto řidiče lze nejlépe popsat na křižovatce pří výjezdu z vedlejší na hlavní. Dlouze se rozhlíží do všech stran, snad dokonce i nahoru, a pokud uvidí nějaké blížící se vozidlo, nerozjede se, ani kdyby bylo půl kilometru daleko. Když konečně usoudí, že nastal ten pravý čas, prudce vyrazí dopředu. Po ujetí asi tak jednoho metru uvidí malou tečku na obzoru, dupne na brzdu a zase zastaví. Při předjíždění jede dlouze za pomalejším vozidlem, občas popojede k půlící čáře a vzápětí se zařadí zpátky, protože v levém pruhu zaregistruje nebo odtuší na vzdáleném horizontu nějaký pohyb.

Pokud dojedeme dvojici aut, z nich to první řídí člověk typu „pozor, tady jedu já“ a to druhé „raz dva tři... ještě ne,“ je nejlepší uhnout na první odbočce a jet jinudy. I když si tak prodloužíme cestu o nějakých dvacet kilometrů, rozhodně dojedeme do cíle dřív, než kdybychom se courali za nimi. Navíc si tak ušetříme nervy, a to i v případě, že se proti nám někde v zatáčce vyřítí „hráč“ (o něm později).

Kdysi jsem si právě na tom výjezdu z vedlejší na hlavní o řidiče typu „raz dva tři... ještě ne“ promáčkl přední nárazník. Přiznávám, že to byla moje chyba. Nedokázal jsem si tehdy ve svém řidičském mládí uvědomit, že to ten člověk přede mnou zadupne v momentě, když si všimne, jak o dva bloky dál nasedá na hlavní cyklista na bicykl.

Hráč

Řidič „hráč“ ve své mysli neřídí skutečné auto, ale hraje svou oblíbenou silniční počítačovou hru. V té hře se přičítají body za rychlost a za předjíždění, při případné srážce nebo vyjetí ze silnice přijde hráč o jeden herní život, a dokud nevyčerpá všechny, může hrát dál. Jakmile přijde o poslední život, hra končí a on musí začínat zase od začátku.

Nebezpečnost setkání s „hráčem“ na silnici asi netřeba popisovat, raději uvedu příklad, když mě jeden řidič tohoto typu vezl.

Stalo se to zhruba na přelomu tisíciletí, když jsme ještě měli pobočku v Karlových Varech. Jednoho dne jsme tam jeli ve čtyřech služební Vectrou, cestou do Varů řídil šéf. Práce se dost protáhla, bylo to někdy na přelomu září a října a my se vraceli domů už potmě. Mladý kolega, říkejme mu třeba Jirka, měl také referentskou zkoušku a doma jezdil otřískanou stopětkou. Dlouze naléhal na šéfa, aby ho na zpáteční cestě nechal řídit. Šéf, netuše, že pouští za volant „hráče“ mu vyhověl.

My se rozjeli a začalo rodeo. „Tak tohle jsi měl, kamaráde, přesně o vteřinu,“ pravil šéf ještě s celkem suchým humorem, když se Jirka po předjíždění tak tak stihl zařadit zpátky před protijedoucím trabantem. Jirka ždímal Vectru, co to šlo, v zatáčkách svištěly pneumatiky a jinak hovorný šéf postupně zmlknul. Zbledl na svém předním sedadle, pravou rukou pevně svíral dveřní madlo a levou bezpečností pás na břiše.

My s Karlem vzadu hodnotili výsledky služební cesty a jen při nějakém extra vydařeném „hráčově“ manévru na moment přerušili hovor. Zrovna ve chvíli, kdy jsme se přeli o velikost poprsí, ukryté pod halenkou jedné naší vyvinuté karlovarské kolegyně, tak se to stalo.

„Hráč“ Jirka se s námi řítil nejmíň stodvacítkou do kopce po prázdní rovné sinici. Neznaje trasu, netušil, že těsně za vrcholem kopce je zatáčka. Reflektory osvětlovaly vozovku až nahoru, v momentě, když svah přecházel v rovinu, svítily pár okamžiků do prostoru a Jirka tu zatáčku neviděl. Zazmatkoval a cuknul volantem nejdřív napravo. Šéf zaúpěl, Karel nestačil vyslovit předpokládané číslo kolegyniny podprsenky a Jirka prudce stočil volant na druhou stranu.

V ten moment zřejmě zasáhli všichni svatí, kteří nechtěli dopustit, aby Jirka z našich manželek a dětí nadělal vdovy a sirotky. Přistáli jsme zpátky na silnici, pod levým předním kolem zaskřípal štěrk na krajnici. Po chvíli se šéf trochu vzpamatoval, vyhodil „hráče“ Jirku od volantu a zbytek cesty dořídil sám.

Nicméně „hráč“ se nedokázal poučit, za několik let po téhle příhodě se ošklivě vysekal na kole a nějaký čas chodil po firmě jako zafačovaná mumie. Měl kliku, na rozdíl od mnoha podobných řidičů „hráčů“ nakonec vyvázl bez trvalých následků.

***

Nebezpečných, ale naopak i bezpečných typů řidičů je mnohem víc, než kolik jsem jich zde stačil vyjmenovat. Tak o nich a o zkušenostech s nimi třeba zas někdy příště. Anebo pokud nějakého takového znáte, napište o něm do diskuse.