Úcta k mladým

„Ahoj, dobrou chuť, můžu si přisednout? Koukám, že sis dal taky pořádné jídlo, ne jako...“ Miluše ani nedokončila větu, jen naznačila lehkým trhnutím hlavy směrem ke dvěma mladičkým kravaťákům a usedla naproti mně.

V jídelně bylo dost obsazeno, a tak se tahle drobná štíhlá vždy perfektně upravená kolegyně rozhodla zpříjemnit mi oběd svou přítomností. Pracuje v jiném oddělení, moc často se nepotkáváme, ale když už ano, tak mi vždy umožní užít si trochu jejího otevřeného až štiplavého humoru. Teď se chystala s chutí pustit do vepřovky s brambory a s růžičkovou kapustou, a nelichotivým pohledem zhodnotila talíře plné salátu našich okravatovaných spolustolovníků.

„Není to špatný ofr, jen musíme trochu daunovat cenu,“ pravil jeden z těch mužů v kvádrech svému kolegovi, aniž by vůbec zaregistroval naší přítomnost. Zřejmě šlo o nějaké obchodníky, ani jsem je neznal, jen jsem si ke své nelibosti všiml, že se baví takovou tou moderní češtinou, przněnou anglickými výrazy za každým druhým slovem (pro jednoduchost je budu citovat foneticky).

„Honzo, neděláš dobře, žes mě pustil ke svému stolu, já totiž dneska asi zrovna dvakrát nevoním,“ zareagovala Miluše na obchodníkova slova, ale neadresovala je jemu, nýbrž mé maličkosti.

On jen nakrčil nos a já se zvědavě zeptal: „Proč, Miluško? Určitě to není pravda a jen ostych mi brání přesvědčit se o tom na vlastní nos.“

„Podělala mě kočka!“ Pravila lakonicky moje kolegyně ve slušivých šatech, vložila si do úst jednu z kapustiček a s nehraným gustem ji požvýkala.

„Ale to nabude ízi, oni to prezentují jako fixt prajs,“ odpověděl druhý obchodník svému kolegovi a dal si ruku před ústa.

Nicméně Miluše ho ignorovala a navázala svoje slova: „Honzo, to bylo tak. Malá Lucinka dostala teplotu, nemohla do školky, dcera volala SOS, že musí fyzicky do práce, tak jsem si vzala včera volno a jela vnučku pohlídat. Hrály jsme si spolu, všechno bylo super, jen jejich Micka asi venku zblajzla bůhvíco a dostala průjem. Lucinka si roztomile zacpávala nos, pomáhala mi to uklízet, já si pak vzala Micku na klín a... no, to jsem neměla dělat, asi si dokážeš představit, co se stalo s mými džínami.

Kravaťák číslo jedna se odtáhnul až k samému okraji stolu, kravaťák číslo dvě odložil příbor a věnoval smutný pohled svému veskrze zdravému salátu.

„A už jsou obě v pořádku?“ Zeptal jsem se Miluše.

„Jo, jsou, Lucince už je líp a Micku vzala dcera ještě večer na veterinu, aby ji doktorka zaléčila. Ale ty mě vůbec nevnímáš, víš, jak já si připadala? Já, která si tolik potrpím na čistotu? Džíny jsem si u dcery drhla snad celý večer, až se mi Lucinka snažila ustaraně pomáhat, a když se dcera s kočkou konečně vrátila z veteriny, pořád jsem si smrděla, styděla jsem se do metra, ale domů jsem musela.“

V tu chvíli jsem to už nevydržel, trochu se předklonil směrem ke své kolegyni, nasál nosem vzduch a zažertoval: „To je mi líto, Miluško, ale můžu tě ubezpečit, že teď už cítím jen jemnou jasmínovou vůni.“

Kravaťák číslo dvě už taky nejedl, jen se zamyšleně šťoural příborem ve svém talíři, teď střelil pochybovačným pohledem po Miluši a odpověděl svému kolegovi: „To bych se na ty jejich fixt prajs lůknul, jen chvilku vejtuj, co s nimi dojednám.“

Nicméně Miluše se nenechala nikterak vyrušit: „Do toho metra jsem vlezla fakt s malou dušičkou, doufala, že tam bude málo lidí, ale bylo narváno. Jediné volné místo bylo úplně na konci vagónu proti dvěma bezdomovcům, tak jsem si tam honem sedla. A řeknu ti upřímně, že poprvé v životě mi jejich přítomnost nevadila, byla jsem ráda, že tam jsou a doufala, že jestli ostatní ucítí ten smrad z mých džín, tak si budou myslet, že je to od nich.“

„Vždyť jsi říkala, žes je drhla celý večer, to fakt ještě tolik smrděly?“ Přisadil jsem si.

Nemějme oběma kravaťákům za zlé, že zelení ve tvářích prchli od našeho stolu, aniž by odnesli špinavé nádobí a věřme, že tak neučinili z neslušnosti, nýbrž z pouhého spěchu na odpolední jednání se zástupci firmy, která jim nabízí jakýsi produkt.

„Určitě nesmrděly, Honzo, spíš voněly mýdlem, jen já to měla prostě usazené v nose,“ odpověděla Miluše, s gustem vložila do úst poslední sousto, načež odložila příbor a pečlivě si otřela do ubrousku svá drobná ústa. Pak pohlédla na prázdné židle vedle nás, spiklenecky mrkla a celé to uzavřela: „Ježíši, já těm dvěma asi zkazila chuť k jídlu, to jsem vážně nechtěla, měl jsi mě zarazit.“

„Díky za společnost, Miluško,“ odpověděl jsem své kolegyni naprosto vážným tónem, „máš pravdu, holt nám asi chybí úcta k mládí.“

PS: Napsal jsem to podle skutečné události, a pokud jsem někoho s vás pohoršil, tak se omlouvám:-).